Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Opatrný kolaborant - intelektuál a slaboch doktor Václav Crha

29.9.2016 07:33

Když v létě 1937 Václav Crha - tehdy nový, ještě neoficiální šéfredaktor Národní politiky, jednoho z nejvýznamnějších československých deníků - navštívil prezidenta Edvarda Beneše, ujišťoval ho, že bude noviny vést „výhradně v duchu reprezentovaném hlavou státu“. Tak to alespoň později tvrdil sám Crha. Každopádně mu tato snaha nevydržela příliš dlouho. O rok později přišla Mnichovská dohoda, druhá republika, okupace. Národní politika se ocitla ve službách nacistické propagandy a Václav Crha, doktor filozofie a hudební kritik, se stal jedním ze „sedmičky“ aktivistických šéfredaktorů. Například necelé dva týdny po vyhlazení Lidic do Národní politiky napsal: „Někdy stačí vláha rosy, jindy opět je třeba ostrého deště, aby půda zkypřila a vydala úrodu. Českému člověku nestačilo krátké poučení z podzimu minulého roku, musel přijít tvrdší zásah. (...) Český lid měl plné tři roky osvědčovací lhůty, aby pochopil a docenil velkoduché rozhodnutí Adolfa Hitlera, který vyslal posléze do zemí Čechy a Morava jako správce a ochránce jednoho ze svých nejlepších mužů. Zesnulý Zastupující říšský protektor, osobnost širokého rozhledu a přesvědčený národní socialista, s bystrostí a rozhodností mládí, nejryzejšího charakteru, zaručoval právě těmito svými skvělými osobními vlastnostmi našemu národu všechno. Své vznešené poslání nemohl, bohužel, dokončiti. A toho musí nejvíce litovati náš lid...“

Václav Crha se narodil 27. května 1901 v Rokycanech do rodiny úředníka. Jeho rodiče zahynuli, když mu bylo sedmnáct, a on pak, podle svých slov, „žil na vlastní pěst“. Není jasné, čím se živil, ale dosáhl vysokého vzdělání - vystudoval hudební dějiny na Filozofické fakultě, v roce 1925 získal doktorát. Hudbu Crha nepochybně miloval. Svou lásku vyjádřil i v biografii Bedřicha Smetany, kterou vydal v roce 1923. V knize nalezneme i osobnější poznámky: „Bylť Smetana v době, když mi bylo přítěží celé prostředí, v němž jsem vyrůstal, a když jsem proklínal všechny osudem mi určené vychovatele, plné ubohé inteligence, nadýmající se rozumovostí několika nadřených vět, a nehodného charakteru - tehdy byl Smetana můj nejlepší přítel a učitel, jemuž jsem pokorně svěřil svoji duši. Žil jsem plně v ovzduší jeho tónů.“

Toto dílo, které Crha vydal jako dvaadvacetiletý, je ale zajímavé i tím, že zde autor vyjadřuje i vlastenectví a víru v sílu české kultury : „Smetana objevuje v Čechách volnost, svobodného ducha a jeho nespoutaný růst. Měli bychom žárlivě střežit tento odkaz, jenž vyrostl z velké tradice. I my musíme v sobě živit úctu k svobodě, úctu k nezávislému vývoji těla i ducha. Být volným do posledního dechu života, nezotročovat myslí jiných lidí, ani mysli své.“ Na jiném místě zase píše: „Malý národ, vržený doprostřed evropského chaosu, probíjí se těžce k sobě, dobývá svobody světské i duchovní, aby se mohl státi kladným činitelem ve vývoji lidstva. Dám-li člověku malý úděl, i v něm může být velikým. Stejně i malý národ. Čím čistší a vznešenější myšlenky bude v sobě obnovovat, tím bude větší a tvořivější. Vědomí, že můžeme lidstvu něco říci, jest příslib netušeného kulturního rozmachu.“

 

Novináři na čaji u prezidenta Háchy (Zdroj: ČTK)

 

V druhé polovině dvacátých let se Crha oženil, stal se otcem a také se začal naplno věnovat žurnalistice. S tou začal už během studií, kdy jako hudební kritik přispíval do časopisů Lumír a Hudební rozhledy. Jeho novinářská kariéra ale pořádně začala až v březnu 1925, kdy začal pracovat v agrárnickém koncernu Novina. V následujících letech psal do různých listů - Svoboda, Večer, Lidový deník a naposledy Venkov. Právě během působení v redakci Venkova, kde zastával od roku 1934 funkci zahraničního redaktora, se rozhodl z Noviny odejít. Některé zdroje (Slovník odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 až 1945 a kniha Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara) uvádějí, že v roce 1936 ještě působil jako zahraniční redaktor v Lidových novinách. Sám Crha nicméně po válce říkal, že se po odchodu z agrárnického tisku chtěl věnovat opět hudební vědě. Tomu ale zabránil jeden z jeho přátel, redaktor Národní politiky. List tehdy hledal šéfredaktora a Crhovi bylo jako zkušenému novináři nabídnuto, aby se této funkce ujal.

Crha do Národní politiky nastoupil 1. ledna 1937 jako řadový redaktor a brzy začal vést odpolední vydání. Později téhož roku převzal vedení celého listu, byť oficiálně se jeho šéfredaktorem stal až začátkem roku 1938.  Crha měl za úkol noviny zmodernizovat. Jeho pozice ale byla znesnadňována tím, že přes deset let pracoval v Novině. U některých redaktorů vzniklo podezření, že byl Crha do Národní politiky nasazen agrární stranou. Nový šéf to ale odmítal a od agrárníků se distancoval; tvrdil, že se se stranou rozešel. Právě proto, aby tato tvrzení podepřel, si vymohl onu schůzku u prezidenta Beneše.

Crhovy postoje před Mnichovem byly, soudě podle jeho úvodníků, protineměcké. Vystupoval například proti hrozbě, kterou pro Československo představovala Sudetoněmecká strana. „Osud nám udělil v podstatě těžký úkol. Náš zápas o státní existenci nebyl lehký. A ještě nyní cítíme, co oběti a lidské krve stálo toto nadlidské úsilí za světové války. Pak jsme viděli, jak svízelná je cesta k poznání, co je vládnouti a spravovati a jedva že jsme dostali k tomuto poznání, máme nový těžký úkol před sebou: zachránit a udržet stát a co více, zachránit a udržet národ, který tento stát vytvořil. (...) Politická spolupráce a politická účast našich menšin na našem státním životě vyžaduje však především jako podmínku podříditi se zákonům tohoto státu a vnášeti do veřejného života dobrou vůli a ochotu ke společnému životu a nikoliv chaos a násilné metody. Jestliže s naší strany bylo již dáno tolik důkazů sebezapření i ochoty poctivě se dohodnouti, pak je na druhé straně zapotřebí jasné odpovědi a také důkazů o tom, že této druhé straně záleží více než na politické hře, kde jsou nasazeny lidské životy, na skutečné positivní práci pro stát. Jinak nelze jíti dále,“ napsal do úvodníku z 11. září 1938.

Změna byla u něj spíše pozvolná. Crha po válce tvrdil, že chtěl po březnu 1939 z Národní politiky odejít, ale byl vedením podniku přesvědčen, aby zůstal a pokusil se udržet list v českých rukách a na úrovni. Zda to tak skutečně bylo, nevíme, nicméně Národní politika skutečně nepatřila k těm nejkřiklavějším příkladům nacistické propagandy. Crha se mezi aktivistické novináře zařadil spíše nenápadně a opatrně, ale zařadil se. Jeho včlenění do aktivistického proudu dokládá například proslov, který pronesl v září 1940 na Slovanském ostrově na akci Českého svazu pro spolupráci s Němci. V něm, mimo jiné, řekl:„Český novinář neměl snadný úkol v situaci, která se vytvořila loňského roku po událostech březnových. Nemohl čekati na ostatní složky, až pochopí smysl tohoto vývoje, nemohl se uchýliti do ústraní a v skrytu se připravovat na to, jak podat správný obraz nových skutečností. Musel se ihned vyrovnati s velkým časovým děním, musel se ihned zapojiti do nového myšlení a najíti odpovědný postoj vůči říšskému vedení i vůči národu.“

 

Václav Crha (zdroj: ČTK)

 

Z dostupných materiálů, spisů a výpovědí ovšem vyplývá, že se Crhův přístup lišil od přístupu těch nejvěrnějších a nejaktivnějších, jako byli Lažnovský, Krychtálek nebo Werner. Ve srovnání s nimi psal Crha velice málo a nebo se pod své články nepodepisoval. Podle svědeckých výpovědí některých redaktorů Národní politiky se Crha snažil nacisty vyžadované články spíše delegovat na podřízené redaktory nebo na externisty. Tím si údajně mezi ostatními aktivistickými novináři vysloužil přezdívku „nepíšící šéfredaktor“. Werner, Krychtálek, Kožíšek a další se ostatně po válce ve svých výpovědích shodovali v tom, že se s nimi Crha příliš nepřátelil a spíše se jich stranil.

I přes vysoké požadavky okupantů na poslušnost a aktivitu vedoucích novinářů se ale na šéfredaktorské pozici držel. Pasivitu a nedostatek podepsaných textů nicméně musel vyvažovat jinak - udržováním dobrých osobních vztahů s vlivnými nacisty. Stýkal se přátelsky s Walterem Langem, vysoko postaveným tiskovým pracovníkem Sicherheitsdienstu, a samozřejmě s Karlem von Gregorym a Wolfgangem Wolframem von Wolmar, kteří řídili protektorátní tisk. Například o Wolframovi Crha sice ve výslechu z 3. listopadu 1945 (jehož zápis se nachází v Národním archivu) říkal, že to byl „mladý nezkušený hoch“, který nerozuměl novinám, ale v prvních letech války mu nepokrytě podlézal. Jeho přízeň si získával například velice nákladnými vánočními dary, jejichž cena dokonce přesahovala šéfredaktorův měsíční plat.

Je tedy pravděpodobné, že se Crha snažil udržet na své vysoké a prestižní pozici, ale přitom se příliš nezkompromitovat psaním pronacistických článků - zkrátka hrát na obě strany. Dobře to ilustruje i jeho údajná schůzka s ministerským předsedou Aloisem Eliášem. Generál v září 1941, jak už víme z prvního dílu našeho seriálu, přijal „sedmičku“ šéfredaktorů, mezi nimi i Crhu. Na této audienci se aktivističtí novináři dožadovali větší podpory od vlády, několik z nich později onemocnělo a Karel Lažnovský zemřel. Někdy v době tohoto oficiálního přijetí se měl ale Václav Crha vypravit za Eliášem i soukromně a sám ho ujistit, že názor ostatních kolegů nesdílí. Na tuto schůzku se ve svých výpovědích neodvolával jen sám Crha, ale potvrdil ji i Eliášův tajemník.

Crhova opatrného přístupu a pasivity si nacisté nemohli nevšimnout. Je možné, že právě to bylo důvodem, proč skončilo přátelství mezi ním a Wolframem. Mezi muži propukl konflikt někdy začátkem roku 1943. Když pak v květnu toho roku proběhly změny na šéfredaktorských postech, Crha byl přesunut na mnohem méně prestižní místo vedoucího ranního a nedělního vydání Českého slova. To, že Crha ztratil důvěru nacistů, potvrzuje i informace, že v té době byla jeho žena Jindřiška, jako jediná z manželek šéfredaktorů „sedmičky“, totálně nasazena. Tím ale nacisté Crhovu aktivitu příliš nezlepšili, spíše naopak. Snad si čím dál více uvědomoval, jak by po porážce Německa mohlo být na jeho činnost nahlíženo. Přestal chodit do Presseklubu a počet jím podepsaných článků se ještě snížil. V srpnu 1944 bylo zrušeno ranní vydání Českého slova a na začátku roku 1945 přišel Crha i o nedělní vydání. Dlouho ale bez práce nebyl. Emanuel Moravec ho v únoru 1945 dosadil do vedení Zteče, časopisu Kuratoria pro výchovu mládeže. Později mu přidělil i dozor nad časopisem Osvěta. Crhova aktivita ale v té době byla už velice malá. Blížil se konec války.

Václav Crha byl zatčen až 15. května 1945, tedy poměrně pozdě. Soudu se ale dočkal brzo - jeho proces byl prvním novinářským procesem Národního soudu. Crha se necítil vinen a hájil se tím, že nedělal víc, než bylo nutné, přičemž poukazoval na nízký počet svých článků a na to, že se do nich snažil vkládat i protinacistické myšlenky. Složky od Národního soudu prozrazují, že se manželovi urputně snažila pomoci i Jindřiška Crhová. K soudu například poslala svazek prohlášení od některých jeho spolupracovníků, kteří Crhu hájili a tvrdili, že jeho kolaborace byla pouhá maska. Tato svědectví říkají, že Crha v soukromí a mezi přáteli mluvil silně protiněmecky. Soud k nim ale pravděpodobně přihlédl jen velice málo.

 

Václav Crha před Národním Soudem v Praze (Zdroj: ČTK)

 

Proces byl krátký. Čtvrtého dne, 30. března 1946, byl Václav Crha jednomyslně odsouzen za zločiny proti státu k doživotnímu žaláři, přičemž patnáct let z toho si měl novinář odpykat v pracovních oddílech a jeho veškerý majetek propadl státu.

Je zřejmé, že soud si uvědomoval, že Václav Crha nebyl přesvědčeným zastáncem nacistických myšlenek. Bývalý šéfredaktor je v rozsudku popsán jako „muž vysoké inteligence“ a „parádní řečník, bystrý a pohotového péra novinářského“, zároveň je ale k jeho popisu použito slovo „slaboch“. Crha se sice snažil stranit hlavních kolaborantských novinářů, ale přesto k nim patřil. Chtěl si udržovat šéfredaktorskou pozici a přízeň nacistů, ale zároveň se nechtěl příliš zkompromitovat psaním pronacistických článků. Crha nejspíš nebyl udavačem a mohl skutečně být českým vlastencem, který s nacismem a fašismem nesouhlasil. Jeho příběh ale působí jako příběh intelektuála a alibisty, kterému chyběla statečnost a vůle k tomu, aby se vzepřel.

Po odsouzení si Václav Crha začal zbytek svého doživotního trestu odpykávat v plzeňské věznici. V následujících letech se on a jeho manželka pokusili několikrát žádat o milost. První žádost od Jindřišky Crhové přišla ke Krajskému trestnímu soudu v Praze 15. července 1948. Crhová v ní poukazuje na to, že proces jejího manžela byl první a že další novináři, jejichž činnost byla srovnatelná, dostali i mírnější tresty, a také na to, že musí sama živit studující a nemocnou dceru Evu. Žádosti ale vyhověno nebylo. Vedení věznice tehdy v příslušné zprávě o Crhově chování hodnotilo odsouzeného šéfredaktora takto: „Jmenovaný pracuje pilně, chová se ukázněně, disciplinárně trestán nebyl. Vzhledem k závažnosti spáchaného činu není hoden milosti presidenta republiky.“

Znovu se Crha pokusil v roce 1952. To už byl zavřený ve věznici v Leopoldově. Do své žádosti tehdy napsal: „Vzhledem k tomu, že řada nových okolností a skutečností byla osvětlena až po r. 1948, že do únorových událostí tohoto roku nebylo možné dovolati se ochrany a vzhledem k tomu, že nebyla mi dána možnost při přelíčení odvolati se na §16 retribučního dekretu, žádám nyní, aby cestou milosti je můj trest upraven a podstatně snížen, abych měl možnost vzhledem k mému věku s nadějí nahlížet do budoucnosti, že budu se moci opětovně vrátit k rodině, pro niž jsem vždy žil, a řádnou prací zasloužiti si existenční místo v lidově-demokratickém režimu. Připomínám, že jsem za celých 7 let vězení nebyl ani disciplinárně, ani jinak trestán, že jsem se po tu dobu řádně choval a prací šel příkladem. Od září 1949 do konce ledna 1952 pracoval jsem na Jáchymovsku stále s výkonem nad 100 % a zapojil se též do osvětové činnosti jako vedoucí divadelního a hudebního kroužku, nehledě k tomu, že jsem řídil orchestr.“ Tehdy už vedení věznice sice proti jeho žádosti nic nenamítalo, ale zamítnul ji soud. Zadařilo se až o rok později. Někdejší šéfredaktor Národní politiky byl omilostněn a trest mu byl snížen na dvacet let vězení. Protože si odpykal polovinu trestu a jeho chování bylo hodnoceno jako velice dobré, byl v říjnu roku 1956 propuštěn na podmínku. 14. dubna 1964 dvaašedesátiletý Václav Crha zemřel.

 

Podobný obsah