Čeští novináři ve stínu hákového kříže

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Zarytý antisemita Vladimír Krychtálek

Přinášíme další díl našeho seriálu o českých novinářích, kteří se rozhodli sloužit nacistickému režimu.

11.8.2016 10:00

Vladimír Krychtálek se v posledních dvou letech války opravdu bál. Zajistil si povolení nosit zbraň a svůj revolver měl stále u sebe. Pro jistotu si nechal opevnit dveře svého luxusního bytu v budově vydavatelství Novina. Cítil, že se může stát cílem útoku odboje. Nebál se ale jen o svou bezpečnost. Jak začalo přibývat zpráv o německých porážkách, začal se čím dál více obávat také o to, co s ním bude po válce. Byl totiž jednou z vedoucích osobností skupiny aktivistických šéfredaktorů, jeho noviny hájily nacistický režim a jeho rasistickou politiku a on často útočil na odboj a emigraci. Vladimír Krychtálek správně tušil, že v případě porážky Třetí říše to bude mít, jako kolaborantský šéfredaktor, těžké. A uvědomil si to neobvykle brzy. Jenže mu to stejně nepomohlo. Nebudeme ale tolik předbíhat.

Životní cesta Vladimíra Krychtálka začala 27. ledna 1903 v Brně. Jeho otec byl drážním zřízencem a Vladimír po maturitě začal u železnice pracovat také. Podobně na tom byl i jeho o rok mladší bratr Jaroslav. Ten u dráhy už zůstal, Vladimír ne. Chtěl dále studovat, zapsal se na architekturu. Na studia si musel vydělávat sám - otec zemřel už v roce 1920 a důchod nemocné matky na zajištění celé rodiny nestačil. Krychtálek mimo jiné začal psát sportovní články do různých brněnských časopisů. Ke sportovnímu prostředí měl blízko, sám dělal lehkou atletiku.

Studium nakonec, z finančních důvodů, nedokončil. Začal se věnovat naplno žurnalistice. V letech 1924-1927 pracoval především pro týdeník Sport, který vydávaly Lidové noviny. Když byl z časopisu propuštěn, zkusil štěstí v zahraničí. Přispíval do francouzských listů, jazyk uměl dobře. Do Francie dokonce odjel a nějakou dobu v ní, jako spolupracovník deníku L´intran sugeant, zůstal. Po návratu se s několika společníky pokusil o vydávání vlastního časopisu, ale neúspěšně - týdeník Sportovní noviny vydržel jen rok a půl.

Krychtálek opět odjel do Paříže, kde se stal spolupracovníkem nové francouzské pobočky New York Times a s jejím ředitelem podnikl půlroční cestu do severní Číny, odkud také poslal několik reportáží do Lidových novin. Pro ty pak v následujících letech pracoval. Nejprve působil v pražské redakci, než v roce 1934 odjel do Moskvy jako dopisovatel. Tam se Krychtálek setkal se sovětským režimem, který později velice kritizoval ve své knize Bolševici, Beneš a my, která vyšla roku 1941. Kladný vztah ke komunismu a Sovětskému svazu ale Krychtálek zřejmě neměl už tehdy, v polovině třicátých let. To, že byl v roce 1936 z Ruska odvolán, se mohlo stát i na popud sovětské vlády.

 

 

Z Moskvy se Krychtálek přesunul do Bělehradu. Názorově se ale stále více rozcházel s oficiální zahraniční politikou Československa, kterou Lidové noviny ctily, a tak v nich brzy skončil. Ihned měl ale jinou nabídku. Zbytek Krychtálkovy žurnalistické kariéry je spojen s koncernem Novina, který patřil agrární straně. Tehdejší československý premiér, agrárník Milan Hodža, nabídl novináři místo v deníku Venkov. Krychtálek v něm dostal na starost zahraniční politiku. Názorově již byl v té době pravděpodobně zastáncem spolupráce s nacistickým Německem, jak mu nejspíš velel jeho odhad politické situace.

Už před Mnichovem si Krychtálek získával kontakty. Například v létě 1938 se seznámil s Karlem von Gregorym, pozdějším vedoucím kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora. Ten ho také později seznámil se svým budoucím podřízeným, Wolfgangem Wolframem von Wolmar. S oběma pak Krychtálek udržoval blízké vztahy. Později, když tito muži začali ovládat český tisk, se mu to hodilo. Jak píše mediální historik Jan Cebe ve své studii Vladimír Krychtálek - osud neslavně slavného novináře, Krychtálek se později jako aktivista orientoval spíše na Wolframa a nikoliv na Emanuela Moravce. Moravec měl vliv především na Lažnovského a Vajtauera. S Krychtálkem příliš dobrý vztah neměl, nedůvěřoval mu.

Na této nedůvěře mělo možná podíl i to, jak snadno se Krychtálek (na rozdíl od Moravce) vyrovnal s Mnichovskou dohodou a vznikem druhé republiky. Ihned začal pracovat na utužování vztahů s nacistickým Německem a na vzájemné spolupráci. Na konci roku 1938 a začátku roku 1939 dvakrát odjel do Berlína s cílem udělat rozhovor s ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem. V obou případech byl odmítnut, cesty mu ale posloužily jako bližší seznámení s Třetí říší. A nám dokládají Krychtálkovu přizpůsobivost. V Německu se například zúčastnil volební schůze sudetských Němců, kde zdravil zdviženou pravicí. Později k tomu řekl: „Myslím, že to mělo větší účinek než všechna doporučení. Zvednutí ruky nestálo mne, ani Československo nic. Naproti tomu důvěra, kterou jsem si tím získal, se ihned projevila markantně v závažnosti informací, které mě byly hned nato sděleny.“

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se Krychtálek pustil do propagace spolupráce s nacisty skutečně naplno. V květnu 1939 se díky svým dobrým vztahům s nimi stal šéfredaktorem Večera, odpoledního vydání Venkova. Nemohl také chybět u formování aktivistické skupinky. Na přelomu září a října se zúčastnil novinářského zájezdu do Polska, na kterém se Krychtálek seznámil s dalšími budoucími aktivisty. Jak píše Cebe: „Ti, kteří ještě neměli zcela jasno, utvrdili se v přesvědčení, že s Němci je třeba aktivně spolupracovat. Krychtálek již přesvědčovat nepotřeboval.“

 

Tryzna za R. Heydricha - shromáždění Národního Svazu novinářů v Presseklubu. Na snímku při projevu Vladimír Krychtálek (Archiv ČTK).

 

Krychtálek neměl pouze novinářské ambice, ale také politické. Začal se angažovat v Národním souručenství, jediné povolené straně v protektorátu. Založil ji prezident Hácha, sdružovala většinu oprávněných českých občanů. Krychtálek v ní roku 1940 dostal na starost propagandu a snažil se ve straně, společně s novinářskými kolegy Křemenem a Rybou, nastolit skutečně proněmecký směr. Kromě aktivní spolupráce s nacisty se například pokoušel prosadit nová protižidovská opatření. Ta zahrnovala přísnější rozlišování toho, kdo je Žid, neboť Židé členy organizace být nesměli, a zákaz stýkání členů NS s nimi. Tyto směrnice ale nakonec, kvůli odporu některých organizací a vlády, nebyly v NS přijaty. Nacisté to sice nehodnotili přívětivě, nicméně Krychtálek ve straně přesto skončil.

Svou touhu po moci si musel naplnit jinde. A časem taková možnost přišla. Po překonání nemoci, která Vladimíra Krychtálka postihla po oné slavné návštěvě u Aloise Eliáše v září 1941, na něj čekal další úkol. Na začátku roku 1942 ho Emanuel Moravec, zřejmě na Wolmarův popud, jmenoval předsedou Národního svazu novinářů. Tato profesní organizace, která vznikla po vyhlášení protektorátu, zastávala do té doby podobnou politiku jako vláda - ke spolupráci s Třetí říší se stavěla pasivně. Za vedení prvního předsedy Františka Bauera svaz pomáhal nejen nezaměstnaným novinářům, ale také těm, kteří měli problémy s nacisty. A nezapomínal ani na rodiny těch, kteří emigrovali. Svaz se snažil neplnit německé požadavky více, než bylo nutné, a pokračoval v tom i po vynucené výměně předsedy za Františka Hellera. Tlak ze strany kolaborantů byl ale příliš velký. S Krychtálkem v čele se vše změnilo.

Vladimír Krychtálek rozpustil volené orgány Svazu a do nejvyšších pozic dosadil své aktivistické kolegy. Bylo to ale spíše jen tak naoko - Krychtálek totiž svazu vládl téměř diktátorsky a o všem rozhodoval sám. Brzy zahájil čistky. Všichni členové svazu museli dodat osvědčení o árijském původu do třetí generace, a to i u manželky či manžela. Kdo nebyl členem svazu, nemohl povolání novináře legálně vykonávat. Krychtálek také, samozřejmě na popud německé správy, zavedl zkoušky z německého jazyka. Nezaměstnaným novinářům nabízel takové práce, jaké chtěl dělat jen málokdo - například na Moravcově ministerstvu. Později musel přistoupit k vyhrožování, že novináře ze svazu vyhodí, pokud nabízené místo nepřijme.

Finanční podporu novinářů v potížích umožňoval za dřívějších předsedů takzvaný „anglický fond“. Když začal Svazu vládnout Vladimír Krychtálek, k těmto utajeným penězům se také dostal a začal s nimi nakládat podle svého. Ihned věnoval 50 000 korun nadaci Karla Lažnovského. Pak z fondu poskytoval vybraným novinářům půjčky. Dal také 100 000 korun na založení takzvaného Presseklubu, instituce určené k setkávání kolaborantských novinářů.

Podobně diktátorsky, jak vystupoval v Národním svazu novinářů, se Krychtálek projevoval také v zaměstnání. A to nejen ve vlastní redakci, ale v celém vydavatelství. Krychtálkovi šlo zřejmě především o moc, úspěch a o to, aby se měl dobře. Dokonce si prý dělal zálusk na post ministra školství (v případě, že by se Emanuel Moravec stal ministerským předsedou nebo dokonce prezidentem). Podle výpovědí jeho spolupracovníků byl ješitný, samolibý, velice ctižádostivý, megalomanský a vzteklý.

 

Předseda Národního soudu, generál justiční služby dr. Šrámek vynesl jménem soudu rozsudek nad aktivistickými novináři zleva Karel Werner, Jaroslav Křemen a Vladimír Krychtálek, jímž byli uznáni vinni a odsouzeni k trestu smrti. (Foto: ČTK/Kandelar Ladislav).

 

Krychtálek také - nepochybně z příkazů Gregoryho a Wolmara - vynucoval, aby všichni redaktoři psali proněmecké politické články a podepisovali je svými jmény. Tento požadavek razil jak později ve vedení svazu, tak ve své redakci, kde svým novinářům často nutil své nápady.

Jeho přístup ilustruje například příklad úvodníku s titulkem Jde o osud českého člověka, který vyšel 18. září 1941 ve Večeru. V závěru autor vyzývá k tomu, aby „za krev českých lidí prolitou z viny Židů v Londýně“ nesli zodpovědnost „Židé žijící u nás“ a Beneš a jeho exilová vláda. A uzavírá článek větou: „Nikdo se nebude divit, jde-li o českou krev pracujícího člověka, bude-li národ žádat zajištění jejich příbuzných zde v Protektorátě jako rukojmí.“ Přímo tak vyzýval k tomu, aby byli potrestáni příbuzní emigrace, kteří zůstali ve vlasti. Pod článkem je podepsána redaktorka Ada Krausová. Ta však po válce vypověděla, že článek byl ale v podstatě Krychtálkův. Krausová měla od šéfredaktora dostat přesné pokyny, jak má text vypadat, a on sám pak měl doplnit právě poslední větu.

Hned druhý den byl článek dán za příklad také ostatním šéfredaktorům. Na jejich poradě Wolfgang Wolfram von Wolmar podle záznamu řekl: „Žádám vás dále, abyste se ujali myšlenky, kterou včera rozvinul váš kolega Krychtálek, jenž ve svém článku vznesl požadavek, aby v případě, že věci by šly dále touže formou, si bylo poněkud blíže povšimnuto příbuzných Feierabenda, Nečasa, Bechyněho a tak dále. Také tohoto požadavku a podnětu bylo by třeba se ujmouti a nezůstati jen při tom, že jej hájí jen jeden redaktor. Také vy uvažujte o tom, aby za určitých okolností se sáhlo k takovýmto represaliím...“

Své novinářské propagandistické snažení Krychtálek, podobně jako jiní aktivističtí redaktoři, podpořil také vydáním knihy. Už byla zmíněna - vyšla v roce 1941 a jmenuje se Bolševici, Beneš a my. Krychtálek v ní vzpomínal na své působení v Sovětském svazu a Jugoslávii, ale také si vyřizoval účty s politiky první a druhé republiky. A nezapomněl samozřejmě ani na židobolševické spiknutí:

„Již v r. 1936 musil Beneš vědět, že se nemůžeme spoléhat na pomoc Rumunska a Jugoslávie. Po návštěvě francouzského ministra zahraničních věcí Delbose v Praze musil dále vědět, že i pomoc Francie není úplně jistá. Později, uvedu ještě přesné datum, dověděl se s naprostou určitostí, že tato pomoc nepřijde. Jestliže přes to tvrdošíjně odpíral dohodnout se s Německem, hazardoval s osudem státu. Na koho se spoléhal? Odpověď je jasná: na Moskvu, to jest na Kominternu! Beneš již tehdy odpadl od našich spojenců, od Rumunska, Jugoslávie a Francie. Byl čelným zednářem. Dostával direktivy od Židů. Židé viděli, že se soustava anglo-francouzská chvěje v základech. Přešli ke koncepci Evropy, spojené v bolševismu, k sovětským státům evropským, které by ovládali z Ameriky. Ale tlak budí protitlak. Německo postavilo proti tomuto plánu velkolepou ideu sjednocené Evropy nezávislé. Beneš od roku 1935 podle plánu Židů byl ve službách Kominterny a je v nich dosud.“

Krychtálkův sebevědomý proněmecký přístup ale začal během roku 1943 pomalu slábnout. Jak píše Jan Cebe, po německém neúspěchu u Stalingradu začal být Krychtálek opatrnější, „jako by potichu opouštěl potápějící se německou loď a začal si budovat alibi pro poválečné období.“ Krychtálek se pomalu začal mírnit, do jeho článků se dostal pochybovačný tón. V květnu toho roku napsal článek s názvem Kdy skončí válka?, v němž uvažuje o možnosti, že by Německo mohlo být poraženo. V září pak třeba napsal: „Kdyby v Praze, v Čechách a na Moravě byla anglická a americká vojska - nu, pak bychom se musili snažit nějak vyjít s Angličany a Američany... Poněvadž však jsou Angličané a Američané daleko, a u nás jsou vojska německá - když už pro nic jiného, tedy pro tohle musíme dobře vycházet s Němci.“

V říjnu 1943 byl Wolfgang Wolfram von Wolmar odvelen na frontu. Krychtálek tak přišel o oporu a jeho vliv utrpěl. A koncem srpna pak přišla další změna - kvůli nedostatku papíru bylo zastaveno vydávání Večera. Pro Krychtálka to znamenalo, že se stal šéfredaktorem Venkova. Jeho postupné, opatrné opouštění aktivismu ale pokračovalo. Krychtálek začal psát spíše apolitické články zaměřené na zemědělství. Také po téměř pětadvaceti letech opět vstoupil do římskokatolické církve, což do svých textů také promítl. Politické články nechal psát své redaktory. Uvědomoval si, že si vybral špatnou stranu a že Třetí říši čeká porážka. Krychtálkova ústupu si nacisté nemohli nevšimnout. V únoru 1945 ho zatklo gestapo, strávil necelé dva týdny ve vazbě. Údajně měl na redakční poradě pronášet výroky, že Německo již prohrálo válku. To mu ale nebylo prokázáno. Přesto mělo zatčení svůj efekt. Ze strachu z nacistů, tedy nebezpečí, které pro něj bylo blíže než Spojenci, začal Krychtálek opět na nějaký čas psát aktivisticky.

Konec války byl ale skutečně už velice blízko. Krychtálkovi snad bylo jasné, že po osvobození mu jeho aktivistická činnost nebude jen tak odpuštěna a jeho prapodivné alibi nemusí stačit. Podle různých výpovědí v té době vymýšlel plány, jak se zachránit. Vydávat se za Rusa a pokusit se o spolupráci s Moskvou? Nebo s Američany? Skrýt se v Německu pod falešnou identitou?

Nakonec nic z toho neuskutečnil. Nejspíš doufal, že se mu podaří svou kolaboraci nějak vysvětlit. Během povstání byl uvězněn a poslední léta svého života strávil ve vazbě. Byl postaven před Národní soud. Hájil se, že vše dělal na německý příkaz; že musel předstírat naprostý aktivismus a oddanost Říši, aby zabránil většímu počtu obětí. Případně se pokoušel přenášet zodpovědnost na své redaktory, na ostatní šéfredaktory nebo na Moravce. Odmítal své snahy o prosazení protižidovských pravidel. A když už nebylo, co přednést, vytasil se s tím, že byl napojen na britskou Secret Service a pracoval pro odboj. Jenže to nemohl nijak dokázat, protože svědci, na které se odvolával, byli po smrti nebo zmizeli. Nevyšel ani pokus Krychtálkova obhájce přesvědčit soud o jeho duševní poruše.

Ve své závěrečné řeči Krychtálek řekl, že „nebyl aktivista z přesvědčení, nýbrž z oportunismu, aby zabránil zbytečným obětem a učinil okupaci snesitelnější“. Soud jeho snahám o ospravedlnění ale neuvěřil. Krychtálek chtěl ještě žádat o milost prezidenta republiky Beneše a prosit ho o odpuštění. Soud ale jeho žádost nedoporučil. Vladimír Krychtálek byl popraven oběšením v úterý 22. dubna 1947 v 16:40. Jeho poslední slova údajně zněla: „Nechť moje smrt prospěje českému národu!“

Podobný obsah