04.08.2017, 14:57

Bude hrát v příštím filmu Jana Žižku černý transsexuál nebo Asiatka? Proč nás v poslední době zaplavuje mediální hysterie kolem hollywoodských trháků

Historický velkofilm Dunkerk vyvolal velké vášně po celém světě. Přinášíme komentované shrnutí pohledů recenzentů z celého světa na tento fenomén.

Bude hrát v příštím filmu Jana Žižku černý transsexuál nebo Asiatka? Proč nás v poslední době zaplavuje mediální hysterie kolem hollywoodských trháků

Před krátkou dobou jste se na těchto stránkách mohli dočíst o hysterii, která vypukla v reakci na recenzi Briana Truitta v USA Today. Jeho článek byl mnoha kritiky okamžitě vyložen jako útok na obsazení trháku Dunkerk (že je v něm málo černochů), a tak se hned objevily hysterické reakce na obranu bílé rasy utlačované ze všech stran. Ve zkratce: nic se nestalo, Truitt nijak film nezpochybnil. Šlo jen o vyostřenou polemiku a boj proti slaměnému panákovi.

Celá vyhrocená pseudokauza ale pokračuje. Objevují se stále nové články, které nyní skutečně kritizují film z tolik obávaných pozic: menšin, rasy a genderu. A neboť se nad nimi už nikdo nevztekal, protože asi už nebylo kam stupňovat silná slova, rozhodl jsem se je, i v zájmu férovosti po minulém článku, trochu rozebrat a uchránit vás tak čtení dlouhých angažovaných textů v angličtině. Jediný úhel vynechám: nebudu se zabývat kritikou historických chyb a nepřesností. (Ano, evakuačních mol bylo víc. Ne, plachtící Spitfire nemohl nikdy sestřelit nalétávající Stuku. Jakkoliv oprávněné jsou tyto a další poznámky, budu se víc věnovat tomu, jak se s filmem střetávají ideologie, názory a jakou nechává mediální stopu).

Příliš chlapácký

Očekávatelná a v Česku obávaná (čti: vysmívaná) je kritika z feministických pozic. My se podíváme na dva zajímavé a prakticky zcela opačné případy. Tak například podle webu Refinery29 padne ve filmu přesně 43 slov od ženských postav. Celkové zobrazení žen je ale přiměřené době a dobré, byť by prý mohlo jít vyměnit jednu z postav za dívku. Článek si zároveň všimne, na jak omezeném  prostoru se Nolan pohybuje a oceňuje, že se povedlo hrdinství žen zahrnout hned ve dvou podobách, kde minimálně jedna je spíše netypická. Vidíte to - podle titulku by jeden čekal nemilosrdnou kritiku, a ona v podstatě pochvala.

Jindy ale článek skutečně řekne vše v titulku “Myslím, že Dunkerk byl při nejlepším průměrný a není to proto, že bych byla nějaká naivní žena která ho nechápe”, který je sám o sobě dostatečně výmluvný. Celá recenze silnými slovy a příměry nešetří a dala by se přepsat a rozebírat větu po větě. My se zaměříme pouze na celkové poselství, protože je trochu jiné, než by se od stereotypní feministky čekalo. Například nechce ve filmu více žen.

Autorce vlastně nevadí, že v něm nejsou silné ženské role (Wonder Woman jí na rok stačí) a uznává, že druhou světovou válku vybojovali hlavně odvážní muži. Vadí jí něco obtížněji uchopitelného - tón filmu. Absence zápletky. A spousta drobných věcí, které shrnuje pod “kdyby ten film měl profil na Tinderu, je to nasvalenej týpek který zároveň studuje Harvard”. Uznává filmařské kvality a intenzitu zážitku, ze kterého se jí chtělo dokonce zvracet. Tuto intenzitu pak naruší jen zařazení Harryho Stylese ze skupiny One Direction do jedné z významnějších rolí, což má ničit iluzi a vzdalovat diváka od příběhu, stejně jako výskyt Eda Sheerana v Game of Thrones. Tuto výtku těžko posoudit: nevím, kdo z herců je Harry Styles a nijak mi atmosféru nenarušoval ani stíhací pilot Bane, ani Cillian “Nemám mimické svaly” Murphy.

Napříč recenzí se pak vrací jeden problém. Film obhajují a do nebes vyzvedávají hlavně muži, a to ještě na úkor žen, protože autorce textu náhodný muž po filmu začal vysvětlovat, že ho nepochopila. A tím se dostáváme k hlavní výtce celého textu: je to mužský film, vyrobený muži pro to, aby nad ním jiní muži chlapáčtili (“man out over it”). Na to těžko hledat odpověď, obzvlášť když nevíte jak takové chlapáčtění vypadá a jestli jste chlapákovali nebo ne.

Co by ale film udělalo lepším? Autorka oceňuje, že se Nolan pokusil vytvořit netypický snímek. Ptá se ale: proč ho tedy neudělal o ženách? Nebo třeba o jiných marginalizovaných skupinách? Tato témata by měli zpracovávat právě takoví režiséři jako Nolan a ne je ponechávat nezávislým filmům a Oskarové sezóně. Takhle prý vznikl jen další průměrný válečný film.

Povšimněme si toho motivu společenské odpovědnosti. To, co pro nás žije hlavně jako spor třeba o Nohavicu, zde má ještě větší přesah. Nolan má podle autorky žánr nejen zdokonalovat, ale hlavně posunovat a otevírat novým tématům pomocí své autority. K tomu více na konci článku.

Příliš pacifistický!

Na první pohled možná nečekaný úhel kritiky se objevuje v dvourecenzi National Review. První sled výtek je zcela pochopitelný. Film je podle recenze emočně spíše odtažitý a lidé v něm neprožívají žádné velké pocity, nedává žádný kontext a jen tak přechází ze scény do scény. To jsou všechno přijatelné postřehy, ale dál už začínají velmi zajímavá morální hodnocení. A to nikoliv filmu, ale rovnou režiséra a morálních kvalit celé generace - Nolan prý vytvořil z mileniálů pesimisty. Nedokáže vytvořit napínavé scény, pouze odpudivé. Jeho vyprávěcí styl je plný mezer, skrz které není možné rozumět příběhu a hlavně jeho smyslu.

Odvážil se prý také ke kroku, který zakrývá pravý smysl války a znehodnocuje boj o svobodu. Místo toho, aby jasně pojmenoval nepřítele a jeho národnost, filozofii nebo vyznání, Nolan jen uvede “Nepřítel”. Recenzent z toho rovnou vyvozuje zcela moderní důsledky: tento chaos je jen alegorií současného stavu, kdy celý Západ bojuje válku, kterou nechce nikdo přiznat. Přináší nihilismus, ponižuje zásadní hodnoty vojenské služby a to všechno přes to, že by mohl dosáhnout vznešenosti dřívějších režisérů, neboť přes všechnu kritiku mu recenzent jistý řemeslný um přiznává. Recenzent se třeba táže,proč jeho verze Churchillova proslovu zní dutě a mnohem slaběji, než odpovídající scéna z filmu Mrs. Miniver (1942).

Příliš britský!

Film přinesl ještě ostřejší reakce z Francie, kde nedostatek Francouzů ve filmu vyvolal i slova o “nebetyčné drzosti” - a zdaleka nejcitovanější taková recenze vyšla v Le Monde. Výtky tímto směrem drží v podstatě jednotnou linii: francouzský podíl na úspěchu celé operace je málo zdůrazněn, prosvítají i občasné pocity zrady a nevyrovnaného spojenectví. Ty jsou historicky v lecčems na místě: nasazení Francouzů za války se často podceňuje, či rovnou stává obětí legrácek či historických mýtů o dekadenci francouzského národa, byť právě třeba v operacích u Dunkerku podala francouzská armáda velmi hrdinné výkony. A stejně jako Češi se mohou stále dokola bavit o volbě, zda přijmout mnichovskou dohodu nebo ne, někteří Francouzi poznamenávají, že to bylo právě rozhodnutí britského velitele lorda Gorta neuposlechnout Churchillův rozkaz k útoku jižně. A bez Francouzů separátně plánovaná evakuační akce díky tomu zasadila skutečný smrtící úder francouzské armádě a její vůli k boji.
K těmto výtkám je možné odpovědět jiným článkem. France24 se zaměřuje na to, na jak omezené ploše filmu, o kterém sám režisér říká, že “není klasickým válečným filmem, ale spíš příběhem přežití”, vykresluje Nolan Francouze. A právě ta jedna scéna na barikádě a občasná zmínka v rozhovorech má pak být dostatečným mementem jejich boje. Jestli je to řešení dostatečné, záleží již na vkusu každého jednotlivce.

Příliš bílý!

Už jsme na to narazili výše - a vracíme se tak částečně i k úplnému začátku, k recenzi Briana Truitta a jeho “ žádní barevní herci v hlavních rolích, mohli by někomu trochu vadit”.

Nejpropracovanější komentář k tématu přinesl nejspíš článek “Proč na nedostatku indických a afrických tváří v Dunkerku záleží” britsko-indické spisovatelky Sunny Singh. Jak tedy argumentuje?

Je velmi kritická už od prvního odstavce. Dunkerk je podle ní jen lehce zakrytá fantazie příznivce brexitu, která má vyvolat dojem, že proti nacistům se postavila Británie jak jí známe dnes, ne globální impérium. To má dokázat tweet Nigela Farage, ve kterém politik s výrazem jen o něco emočně zabarvenějším než jakýkoliv výraz Cilliana Murphyho v jakémkoliv audiovizuálním díle, stojí vedle plakátu a doporučuje mladým jít na Dunkerk.

Singh dále vrší další a další fakta o tom, které “barevné” jednotky se účastnily evakuace, které bojovaly, kde přesně a jak se musely postavit velmi neférovým rozkazům, které kladly jejich životy v evakuaci až na poslední místa. A to všechno je pravda, jedná se jednoznačně o pochmurnou a depresivní stránku celé operace a vůbec britské účasti ve válce.

Proč nemůže být někdo z námořníků jiné barvy pleti, když až čtvrtina námořníků na obchodních lodích taková ve skutečnosti byla? Proč Francouzi držící barikádu jsou bílí Francouzi a ne vojáci z kolonií? Proč se nemůžou někteří z vojáků ukázat jako muslimové a pomodlit se na pláži před posledním bojem?

Problematičnost této symboliky následně dotahuje autorka ještě dál. Je jí zřejmé, že se jedná o úmysl - což není možné rozporovat, omylem se to nestalo. Tento úmysl pak škodí celému národu, jeho svědomí a jeho současnosti - autorka se ptá, jak máme soucítit s těmi, kteří prchají před válkou, pokud jsme je neukázali jako naše spolubojovníky za svobodu? Obrací se pak opět k “brexitářské fantazii”, která opomíjí kolik “nebritové” obětovali za britskou svobodu.

Vynechává ale pár zásadních bodů a vrací se k jedné ze základních otázek historické vědy a umění vůbec. Co dáme do záběru? Spor mezi typickým (což u Dunkerku je stále jednoznačně bílý voják) a specifickým vyrůstá obzvlášť aktuálně právě ve filmu, který chce zachytit válku ne komplexně a ne historicky zcela dokonale přesně, ale zachytit esenci typického a předat jí divákovi. Alespoň tak lze číst Nolanovy odkazy na Herzoga a jeho “extatickou pravdu”. A tím se dostáváme k tomu, co mají všechny kritiky společné.

O smyslu a kakofonii

Viděli jsme ukázky rozličných přístupů k filmu od lidí, kteří vychází z naprosto odlišných názorových pozic. Nicméně společná linka je jednoduchá: něco jim ve filmu chybí.

Více žen či ženství. Více patriotické hrdosti. Více Francouzů. Více rasové pestrosti. A všichni kritici (byť Francouzi přeci jen umírněněji) říkají, že právě tento přístup přináší nejenom umělecké nedostatky, ale hlavně morální úpadek a civilizační problémy, byť ty přichází z úplně opačných směrů. Víme tak hodně o čem Dunkerk není.

Ale o čem je?

V tom je možná skryt hlavní problém. Dunkerk je relativně unikátní a velmi dovedná blízká cesta do hrůz války, vyprávěná skrze tři malé, v podstatě intimní příběhy. Všechno ostatní je ve filmu omezeno a cíleně ponecháno mimo záběr. Kritici se tak můžou zlobit na leccos: chybí celkový kontext. Chybí pojmenování nepřítele. Chybí větší záběry na letectvo. Na pěšáky. Na Francouze. Na ženy. Na…

Jenže to je filmu úplně jedno. Je mu jedno, jak zvrácená ideologie žene nepřítele vpřed. Je mu jedno, jaká je národnost nebo vyznání vojáka, který se zoufale snaží přežít. Nemá čas nám to říct, protože se soustředí na jeho strach, zoufalství a snahu vyváznout. Stihne do svého zběsilého tempa včlenit množství drobnějších motivů a vlastně i dost různých národností (Angličany, Francouze, Skoty a Nizozemce), ale není to jeho hlavní záměr. Nechce rozkládat pozornost diváka a režisér to přiznává, štáb to přiznává, marketing to přiznává. Jenom někteří recenzenti by rádi viděli válečný film, který řekne i to, co je zrovna pro ně a jejich čtenáře důležité. Který naplní jejich představu o “společenské odpovědnosti”, kterou každý vnímá úplně jinak.

Každá z těch výtek, každý z nabízených jiných příběhů totiž mají svou sílu a smysl (narozdíl od Cilliana Murphyho).

Je naprosto v pořádku říct, že Dunkerk nedává prostor ženám. Že je v něm minimum národní hrdosti. Že se zaměřil víc na Brity než na Francouze, nebo na vojáky neevropského původu. Můžeme lomit rukama a říkat, že o tom to přece není.

Ale měli bychom si zvykat na to, že to je běžná součást kritiky filmu, kterou můžeme přijmout, nebo odmítnout. A můžeme v ní třeba i rozlišovat. Třeba si dovolím říct, že zatímco feministická kritika od Refinery29 vlastně zajímavě rozšiřuje obzory a dá se u ní pokývat hlavou, tak text z Marie Claire je úplně zbytečná pasivně agresivní směs dojmů, které se málokdy týkají přímo filmu. Hodit je do stejného pytle “nějaké feministky” by pak byla docela škoda.

Bylo by možné mluvit o tom, že se svět mění, o změně struktury konzumentů filmů a o tom, že filmy se budou čím dál tím víc dělat pro trochu jiné publikum. Podobných ideologických sporů o umělecká díla, obzvlášť ta historická, nás pak čeká všechny ještě dost a dost. A s trochou štěstí to bude slušný řev, kde potkáme všechny názory zleva, zprava, seshora i zespoda.

A je to normální a je to správně. Interpretace a reinterpretace historie je neustálý proces, při kterém si na základě známých faktů snažíme najít nějaký smysl a poučení v naší minulosti. Film není jen pokusem o záznam věcí minulých, ale také svědectvím o době svého vzniku.

Dokud si autoři mohou (v ústavním rámci, třeba říct) dělat co chtějí, je všechno skvělé. Nolan se třeba rozhodl, že nechce ani náznakem odvést pozornost mimo svoje hlavní téma. Podle mě je to výborné, protože tím dost možná předá něco, co bude aktuální i za velmi dlouho. A dokud za to je kritizován film a ne náhodně napadán autor, v pořádku, to je riziko veřejného prostoru.

Z celé věci je ale zajímavá jedna ryze česká drobnost. Zatímco film to schytal v zahraničí jak od feministek a zastánců menšin, tak od velmi konzervativních kruhů, v Česku v médiích a na sítích zarezonoval odpor jen k té první skupině. Asi nás víc než “nihilismus” a “bezbožný filmový průmysl” děsí nebílí lidé a ženy, kteří drze pronikají už i do filmů.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.