16.09.2017, 23:30

Média zahlcená plky

Plkání není totéž, co diskuse, která svět posouvá dál. To ale nezměníme tím, že jiným zabráníme mluvit. To zlepšíme tak, že sami budeme vážit, koho a kdy má smysl poslouchat.

Média zahlcená plky
Zdroj: Pixabay.com

Byl jsem na ekonomické konferenci. Zajímavá témata, zajímaví hosté. Seděl jsem, poslouchal a nestačil se divit. Vstal řečník, hovořil a jeho slova nebo spíše jejich hluk šel jedním uchem dovnitř a druhým ... Ba ne, ani to ne. Ten zvuk zmizel v jakési komůrce mého mozku určené pro nedefinované smetí. Večer, při druhé lahvi vína, mozek tuto komoru sám vysypal kamsi do koše a ráno byla hlava opět čistá a připravená přijmout nové odpadky. A jiný člověk promluvil a já tak nějak automaticky otevřel MacBook a začal si zapisovat. Přitom rozdíl mezi tím smetím a rozumnou řečí nebyl ani tak ve slovech, jako v těch, kdo mluvili.

I v médiích záleží na tom, kdo co říká. Třeba jsem se naučil, že v rozhovorech s herci přeskakuji pasáže, které se netýkají jejich práce. Ale stejně tak manažer zabrousící ve svém mediálním vystoupení kamsi mimo svůj obor, skončí u banalit. Když se vrátí opět k řízení podniku, jeho slova se spojí s realitou a stanou se zajímavými a poslouchatelnými.

Zvykli jsme si vyjadřovat se ke všemu, i k věcem, kterými nerozumíme. Když už jsme ale dosáhli určitého věku či pozice, když jsme poznali svět a něco dokázali, najednou se domníváme, že řízení výrobní linky se přeci dá aplikovat na divadelní provoz, zvlášť když jsem jako malý byl v „národním“ na Hamletovi. Jsme ředitel, rozumíme tedy všemu, uřídil bych i lety na Mars, budu-li mít čas. A tak je mediální prostor plný myšlenkového smetí, odpadků a stokrát přebraných pouček. Vytratil se respekt k odbornosti, protože vyjádřit se přeci může každý. A lidé si to přeberou. Nepřeberou, jen se umažou od toho bordelu.

Problém nemá jednoduché řešení. Svoboda mluvit a vyjadřovat se, je důležitá. Svobodné společenství, ale vyžaduje cosi i od svých členů, občanů, konzumentů. Plkání není totéž, co diskuse, která svět posouvá dál. To ale nezměníme tím, že jiným zabráníme mluvit. To zlepšíme tak, že sami budeme vážit, koho a kdy má smysl poslouchat. I čtení novin a sledování televize může bolet. Nechceme-li být prázdné nádoby na cizí bláboly, pak musíme vážit, kterou myšlenku má smysl pustit do svého mozku. Protože pak ji z něj nedostaneme, jak říkal herec v divadelní hře Járy Cimrmana Záskok. Ty nesmysly nám v hlavě zůstanou a my se rozhodujeme podle nich, tedy nesmyslně.

Ve čtvrtek uplynulo 80 let od smrti T.G.M. „Nejčastěji jsem musel čelit lidem, kteří nevěděli, co říkám“. Tesat do obrazovek našich mobilů a tabletů.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.