27.10.2016, 13:34

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Vládce protektorátního tisku Wolfgang Wolfram von Wolmar - muž, který donutil českého novináře sloužit Říši

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Vládce protektorátního tisku Wolfgang Wolfram von Wolmar - muž, který donutil českého novináře sloužit Říši

„Centropress nyní dělá fotografie typických Židů s Davidovou hvězdou a brzy vám budou dány k disposici. Prosím, abyste jich použili. A v té souvislosti vám chci důvěrně říci o jednom případu,“ říká mladý, jedenatřicetiletý důstojník SS místnosti plné českých novinářů. V některých z nich to vzbudí o trochu větší pozornost. Je 19. září 1941 a pravidelná tisková konference pro zástupce denního tisku už nějakou chvíli probíhá. Wolfgang Wolfram von Wolmar pokračuje. „V jisté čokoládovně na Moravě jeden zaměstnanec několik dní předem rozhlásil, že nařízení o označování židů vejde v účinnost dnes. Na to část arijských zaměstnanců přišla do práce se židovskou hvězdou na kabátě - ze sympatie k židům. Pánové, to je taková ostudná hanba pro český národ!“ Wolmar zvedá hlas, rozohňuje se, ale pořád mluví povýšeně a s jakýmsi drzým sebevědomím. „O tom případu ale nepište!“ protíná pak ticho důrazně. „Řeknu vám jediné. S lidmi, kteří budou spatřeni ruku v ruce s židy nebo se dokonce budou chlubit svými sympatiemi k nim, bude jako s židy nakládáno! Nedostanou lísky na oděv ani kuřivo, nebudou navštěvovat veřejné instituce a budou označeni hvězdou. Žádám, abyste tento požadavek důsledně vznesli v tisku, aby každého zašla chuť zadávat si s židem!“

Tak pravil na jedné z konferencí pro české novináře Wolfgang Wolfram von Wolmar. Muž, jehož jméno se v našem seriálu o českých novinářích, kteří kolaborovali s nacistickým režimem, objevuje poměrně často. Ještě aby ne, je to totiž jméno člověka, který po čtyři roky prakticky vládl českému legálnímu tisku. Nyní nastal čas poněkud vybočit a představit si tohoto muže o něco blíže. Co o něm víme?

Co se týče jeho života před protektorátem, jsou to spíše obecné informace. W. Wolfram von Wolmar se narodil 9. června 1910 ve Vídni. Odmaturoval v roce 1930 v Lokti. Už v té době byl členem Německé národně socialistické strany dělnické (DNSAP) - sudetoněmecké strany, která byla předchůdkyní Heinleinovy SDP. Wolfram po maturitě studoval na německé Vysoké škole technické v Praze, přitom si zřejmě přivydělával jako novinář a především se angažoval v nacistických organizacích, kvůli čemuž byl několikrát zatčen a nakonec na začátku roku 1934 vyhoštěn. Přesunul se do Německa, kde jako přesvědčený nacista začal pracovat pro NSDAP. Nejprve působil v berlínské kanceláři pro péči o sudetské Němce. V roce 1937 byl přijat nejen do strany, ale i do SS a Sicherheitsdienstu. Začal pracovat v tiskovém oddělení říšského ministerstva vnitra, kde byl až do června 1939. Tehdy ho, snad pro jeho znalost prostředí, poslali zpět do Prahy, aby vedl protektorátní tisk.

Poté, co se Československo rozpadlo a nacisté vyhlásili Protektorát Čechy a Morava, se řízení českých novin nakrátko ujal Konrád Heinlein. Tento stav byl ale pouze přechodný, než byly ustaveny protektorátní orgány. Formálně měl tisk řídit český Tiskový odbor Předsednictva ministerské rady, ale skutečně rozhodoval Úřad říšského protektora, přesněji jeho kulturně-politické oddělení. Toto oddělení vedl Karl Alex von Gregory, důstojník SS, který před okupací zastával funkci tiskového atašé na německém velvyslanectví v Praze. Brzy poté, co se zhostil svého nového poslání, zavedl trojstupňovou cenzuru - obsah novin byl kontrolovány předběžně, průběžně a i po vydání. Gregory začal dělat v české žurnalistice „pořádek“. A Wolfram se k němu po několika měsících připojil.

 

Wolfgang Wolfram von Wolmar (Foto: ČTK)

 

Úkolem tehdy teprve devětadvacetiletého důstojníka SS bylo, aby co nejlépe ovládl české noviny, vybudoval u českých novinářů poslušnost k nacistickému Německu a s jejich pomocí udržoval mezi obyvateli protektorátu klid a nevědomost. Do jeho plnění se pustil s vervou.

Brzy po začátku německé okupace vznikla takzvaná „Schmoranzova skupina“. Šlo o síť zpravodajských důstojníků a tiskových referentů, kterou vybudoval Zdeněk Schmoranz, tehdejší předseda Tiskového odboru. Tato ilegální organizace schraňovala důležité informace (nejen) vojenského významu a přes francouzské vyslanectví je posílala zahraničnímu odboji. Nacistické tajné služby její existenci, nicméně, tušily a za pomoci nasazeného agenta ji odhalily. Koncem srpna 1939 byl Zdeněk Schmoranz zatčen a se začátkem války gestapo jeho organizaci úplně rozbilo. Podle knihy Pod ochranou Říše historika Tomáše Pasáka měla skupina asi 70 členů, z toho 25 jich bylo zabito nebo zemřelo v koncentračních táborech. Sám Schmoranz byl odsouzen k smrti a o tři roky později popraven. Na rozbití jeho skupiny se osobně velkou měrou podílel i Wolfgang Wolfram von Wolmar, který při zásahu proti ní dokonce obsazoval budovu ČTK.

Wolframovo snažení pak lze ilustrovat ještě jedním příběhem z druhé poloviny roku 1939, který sice přímo nesouvisí s tiskem, ale vypovídá o Wolframově tehdejším přístupu k Čechům. Po listopadových demonstracích, přesněji v noci ze 17. na 18. listopadu 1939, došlo v ulicích Prahy k jakémusi incidentu mezi jedním z Wolframových podřízených, sudetským Němcem, a dvěma Čechy. Přivolaný český policista hádku nechtěl řešit, ale netrvalo dlouho a dorazil Wolfram a pustil se do  „vyšetřování“. Ještě té noci byli všichni tři Češi, včetně policisty, na příkaz K. H. Franka bez soudu zastřeleni.

S bezohlednou krutostí a nadřazeností se Wolfram snažil vládnout i českému tisku. Na podzim 1939 začal pořádat pravidelné tiskové konference pro zástupce tisku (pro deníky byly jednou týdně, pro týdeníky jednou měsíčně), na kterých novinářům sděloval své pokyny a příkazy. Jak tyto porady probíhaly si můžeme do určité míry představit díky oficiálním zápisům a také díky zápiskům novináře Antonína Fingera, tehdejšího redaktora Večerního Českého slova, které vyšly až v roce 2003 v knize Český tisk pod vládou Wolfganga Wolframa von Wolmara.

Záznamy porad vypovídají o tom, že nacisté kontrolovali české noviny skutečně důkladně. Wolmar na konferencích sice občas chválil své oblíbené aktivisty, častěji ale vytýkal a kritizoval. A to do nejmenších detailů. Upozorňoval například na nevhodná slova v titulcích a formulace, ale i na nevhodnou grafickou úpravu a na to, jaké noviny se ještě „nenaučily“ psát slovo žid s velkým ž. Zakazoval určitá témata a doporučoval jiná, občas dokonce přímo nakazoval, jaký článek je třeba citovat a nebo dokonce přetisknout. Sám rozhodoval o tom, jak mají české noviny komentovat významné politické a válečné události, a pak poukazoval na ty, kteří jeho představy nesplnili. Vyžadoval po šéfredaktorech, aby nutili své podřízené podepisovat pronacistické politické články, a také vybízel k denunciantství - například na tiskové poradě ze 24. října 1941 podle oficiálního i podle Fingerova zápisu „naléhavě“ doporučil, aby české listy zavedly „pranýř pro Židy a árijce, kteří Židům pomáhají“, tedy něco ve stylu Novákova Arijského boje.

Mimochodem, i díky Fingerovi se obsah tiskových konferencí (které měly být „důvěrné“) dostával k zahraničnímu odboji a především rozhlas tak mohl poukazovat na to, co se nacistická propaganda snažila skrýt. Sám Wolmar se, vzhledem k tomu, že přicházel do častého styku s novináři, útokům odbojových médií také nevyhnul. Častým terčem vtipů se přitom stávalo jeho jméno. A tak byl Wolfgang Wolfram von Wolmar přejmenováván na Osrama von Tunsgrama nebo Osrama von Posrama, případně na „muže, který používá žárovkového vlákna místo křestního jména“. Třeba ilegální časopis V boj ho na jaře 1940 přirovnal dokonce k samotnému Goebbelsovi: „Korunu pitomosti a prolhanosti měl až dosud bezesporu pan Goebbels. Nyní se mu ji - a dost úspěšně - snaží vyrvat pan Wolfram von Wolmar, politický referent pana rajch protektora. Při každé sebenešikovnější příležitosti snaží se na nás uplatnit metody, které se tak osvědčily u jeho na hlavu padlých folksgernosů, a aspiruje asi na místo nástupce Josefa Propagandy, kdyby se opotřeboval.“

 V jiném článku z února téhož roku V boj píše zase: „Je pravdou, že páni leitři Gregory a Wolfram zdusili každý novinářův projev, ale je také pravdou, že velmi mnoho našich novinářů se ukázalo být zbabělými a nestatečnými přisluhovači lupičského systému. (...) Pařížský rozhlas je omlouval tím, že články musí psát pod hrozbou ústí revolverů. I to je pravda. Ale kolik těchto zmrzačených novinářských dušiček to dělá jen proto, aby se zavděčili Wolmarům a nemuseli chodit k raportům. I když hrozbou donutí napsat nařízený článek, nemusí tento článek být v jádru tak nízkým útokem a takovým naplitím ve vlastní českou tvář, jako jsme nuceni číst v našich listech... Novinář - zbabělec, který pospíchá, aby byl první, který panu Wolmarovi vyhoví a se zalíbí, nezasluhuje než pohrdání.“

V boj tak odkazoval k jednomu z hlavních nástrojů, kterým Wolfram prosazoval nacistickou propagandu v českých novinách - k aktivistům. Gregorymu a Wolframovi brzy došlo, že hromadné nadšení pro službu Říši mezi českými novináři snadno nevzbudí, a začali se soustředit na budování malé, ale účinné skupiny kolaborantů. Ta postupně vznikala, jak už víme, na propagandistických novinářských zájezdech a tiskových konferencích, a postupně získávala větší a větší vliv a narušovala pasivitu ostatních. Mnohým z nich, například Karlu Lažnovskému, který nacisty zaujal svým naprosto přímým proněmeckým stylem psaní, Wolfram dopomohl k šéfredaktorskému místu. Obecně aktivistům zajišťoval prominentní postavení, které většinou znamenalo velice dobrý plat. A tak postupně získal kontrolu nad největšími českými listy.

Útoky aktivistických šéfredaktorů na protektorátní vládu Aloise Eliáše mimochodem Wolfram vítal a dokonce je inspiroval. Když pak tento konflikt vyvrcholil takzvanou „chlebíčkovou aférou“, samozřejmě ji pořádně propagandisticky využil, ačkoliv, jak píše Tomáš Pasák, sám Wolfram nevěřil tomu, že onemocnění novinářů a smrt jednoho z nich byly důsledky pokusu o jejich zabití. Z Lažnovského se přesto pokusil vytvořit figuru hrdiny a mučedníka. Poradu ze 17. října 1941 zahájil těmito slovy ke stojícím novinářům: „Pánové! Když jsme se v této místnosti posledně shromáždili k tiskové poradě, netušili jsme, že váš kolega pan Lažnovský musí svou činnost redaktora a novináře a svou činnost ve smyslu svého národa a ve smyslu Říše zaplatiti smrtí po vražedném atentátu, který na něj spáchala zločinná ruka jedem.“

Wolfram von Wolmar vnímal novinářské povolání plně v duchu Goebbelsovy věty „Právo psáti je spojeno s povinností vůči státu.“ Striktně rozlišoval dva druhy tisku - tisk liberalisticko-demokratický, který je pouhým nástrojem židů a zednářů,  a „svobodný“ tisk národně socialistický. O roli německého novináře v jedné své přednášce (jejíž překlad lze nalézt v jeho knize s názvem Němec o českých problémech) řekl: „Redaktor a voják - to je dnes pro nás jeden pojem. V našich statečných Propaganda-Kompagnie mužích je zároveň ztělesněno branné i duchovní vedení války, ale ve stejné frontě stojí redaktor ve vlasti, jenž své zvýšené úkoly musí prováděti s personálním stavem často až směšně nepatrným. Až jednou budou psány dějiny této války, nepochybně bude nutno věnovati list slávy německému tisku.“ Připouštěla se jediná možnost, kdy může být člověk novinář - když bude zároveň bojovníkem za nacistické myšlenky a ideály.

 

V první řadě zleva: Horst Böhme, Wolfgang Wolfram von Wolmar, Reinhard Heydrich, Karl HermanN Frank (Foto: ČTK)

 

Wolframův přístup k českým novinářům byl, samozřejmě, trochu odlišný. Ostatně, v jednom ze svých článků charakterizoval svůj názor na spolupráci Čechů a Němců takto: „S poměrem českého národa k Velkoněmecké říši vyhlíží to podobně jako s sňatkem z rozumu. Dva partneři uzavírají svazek pro život. Poznali, že se navzájem výkonem a životními možnostmi mohou posíliti, uzavřou-li svazek pro život. Přiznávají si vzájemně právo, aby každý šel za svými nejosobnějšími sklony, pokud nepoškozují nejzákladnější potřeby druhého nebo přímo neohrožují životní svazek. Mají k sobě vzájemnou úctu, aniž se, jak bylo již řečeno, nějak zvláště milují.“ Wolfram českému novináři nepřikládal stejnou hodnotu jako novináři německému, ale přísný byl k němu podobně. Tisk musel jednotně sloužit říšské myšlence, ať už jí jednotliví redaktoři věřili, nebo ne, a Wolfram často na tiskových poradách zmiňoval, že ten, komu by se to nelíbilo, si může hledat nové povolání. Vyhrožoval dokonce tím, že bude neuposlechnutí rozkazů vnímat jako sabotáž a že ho jako sabotáž bude také trestat.

Vraťme se ještě naposledy do podzimu 1941, který byl nabitý výraznými událostmi. Dne 12. září české vysílání londýnského rozhlasu vyzvalo obyvatele protektorátu, aby po následující týden úplně bojkotovali tisk. „Zničíte-li noviny, jež jsou sice česky psané, ale německy myšlené, nezničíte nic více nežli jednu zbraň Goebbelsovu a Frankovu, kterou útočí na naši vnitřní frontu!“ Účinek byl jasně znatelný. Lidé často dávali kamelotům peníze a posílali je domů, aniž by si noviny vzali. Prodeje poklesly až o 70 %. K tomu se samozřejmě nemohl nevyjádřit ani Wolfram...

Lützovova ulice, sídlo Tiskového odboru a Gruppe Presse, 19. září 1941. Mladý důstojník už konečně domluvil o židech a své pojednání uzavřel tím, že je třeba komentovat „s veškerou ostrostí“. Rovnou se ale přesouvá k dalšímu tématu. „Mohu vám říci, že věci, které se teď přihodily, jako je bojkot listů - ačkoliv jsme konstatovali, že již ochabl - , jsou takového druhu, že si směrodatná německá místa lámou hlavu, zda má být ponechán český tisk, když nám český národ dokazuje, že si ho neváží. Cituji zprávu z dnešního Der Neue Tag: ‚Jestliže český národ nepotřebuje svébytného tisku, může být papíru jako suroviny použito k jiným účelům.‘ Když si český lid přeje, aby se s ním tak jednalo, dá se to velice snadno zařídit! Doktor Crha o tom ve svém článku velice dobře pojednal,“ říká Wolfram s lehkým úsměvem a očima nachází v židli zhrouceného Václava Crhu, který se snaží tvářit, že je někde jinde. „Kdo to nechce pochopit, ten opravdu není hoden toho, aby ještě směl číst noviny ve své vlastní řeči.“

Novináři se Wolframa oprávněně báli a řada z nich s ním chtěla mít co nejlepší vztahy. On si jejich podlézání ješitně užíval. Nechával se zvát k šéfredaktorům domů, například byl obvyklým hostem Harryho Jelínka nebo A. J. Kožíška, a také se nechával obdarovávat. A v některých případech nešlo jen o obvyklé knihy na účet vydavatelství, ale i velké osobní dary. K jedněm Vánocům lustr od doktora Crhy, k jiným cenné umělecké sošky; jindy zase šéfredaktor Křemen poslal koloběžku Wolframovu malému synkovi... Wolfram věděl, jakou má nad novináři moc, a využíval jí. Příkladem může být třeba právě Václav Crha, který se svou nedostatečnou novinářskou činnost snažil krýt drahými dary - a když ho Wolfram požádal o napsání předmluvy ke své knize, on poslušně vyhověl. Aktivisté byli jeho loutkami, vztahy s ním se přímo odrážely na jejich kariéře. Zde může být příkladem zase Vladimír Krychtálek, který s Wolframem spolupracoval skutečně blízce a jeho příkazy plnil přesně. Když se nacisté rozhodli k 1. květnu 1943 zpřetrhat vazby v redakcích a proházet šéfredaktory, Krychtálek mohl, jako jeden z mála, zůstat na svém místě.

Podobný přístup, který byl vlastní i Karlu von Gregorymu, ale z pohledu jejich nadřízených nebyl žádoucí. Wolfram mohl určité varování dostat už na jaře 1942, kdy ze svého místa musel odejít Gregory pro podezření z korupce. Jeho nástupcem v roli šéfa kulturně-politického oddělení se stal Martin Wolf. Gregory byl poslán na východní frontu a později zemřel při obléhání Bukurešti. Úplatkaření a blízké vztahy s Čechy se nakonec vymstily i Wolframovi. Upadlo na něj podezření, že se na své pozici příliš obohacuje, přišly konflikty s Wolfem a Frankem a ti seznali, že je načase ho vyměnit za někoho čerstvého a dostatečně tvrdého. Na podzim roku 1943 byl Wolfram zbaven své funkce a dán k dispozici pro vojenskou službu. Musel absolvovat výcvik a poté byl nasazen u divize SS Prinz Eugen na frontě. Stihl se z ní dostat už před koncem války. Jak ve své knize Novináři aktivistické sedmičky před Národním soudem píše Eva Janečková, od ledna 1945 pracoval Wolfram na Vojenském úřadu ve Vídni.

Když skončila válka a v Československu došla řada na vyřizování účtů s novinářskými kolaboranty, bylo to právě jméno „muže se třemi W“, které často zaznívalo ve výsleších a obhajobách aktivistických šéfredaktorů. Ačkoliv se v řízení protektorátního tisku vystřídalo více německých úředníků, Wolfram von Wolmar byl tím nejvýraznějším a pro mnoho českých novinářů se stal jakýmsi symbolem nacistického tlaku. Šéfredaktoři postavení před Národní soud se často hájili tím, že jen vykonávali jeho pokyny a rozkazy. V očích tehdejší poválečné spravedlnosti je to neomlouvalo. Všichni byli za „podporu a propagaci nacistického hnutí“ nějakým způsobem potrestáni.

Sám Wolmar za své zločiny proti československému státu nikdy potrestán nebyl. Konec války ho zřejmě zastihl v jeho rodné zemi a jemu se nějakým způsobem podařilo skrýt svou pravou totožnost. Nějaký čas se pod falešným jménem ukrýval v americkém pásmu Rakouska. Po válce se začal živit jako novinář a fotograf. Sice byl zatčen a podle některých zdrojů i krátce vězněn, ale do Československa nikdy vydán nebyl. Žil nějaký čas v Rakousku, později se usadil v západním Německu. Zemřel 2. prosince roku 1987.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.