25.08.2016, 08:26

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Alois Kříž alias Ubrečený Lojza z rozhlasu

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Alois Kříž alias Ubrečený Lojza z rozhlasu

Ostrý zvuk výstřelu vytrhl Aloise Kříže z napjatého přemýšlení. První, pak druhý, třetí... Už to začalo, venku se bojuje. Vstává, bere ze stolu revolver a několika svižnými kroky se přesunuje do vedlejší místnosti. Hledá svou sekretářku Elišku. Je vyděšená, ale v pořádku. „To je česká policie! Útočí na rozhlas!“ křičí kdosi na chodbě. Čas jít. Kříž se vrací do kanceláře, bere si z věšáku kabát a když si ho obléká, vkládá ruku do kapsy saka. Obálka. Dopis tam pořád je. Dopsal ho už asi před hodinou, je adresovaný rodičům Marty, jeho první ženy. „Celý svůj život jsem věnoval věci spolupráce Čechů s Němci; to byl jediný důvod, proč jsem zanedbával svou rodinu,“ píše v něm. „Milý Petře, Tvůj táta teď na nějaký čas odcestuje.“ Pokud se mu to ovšem povede. Neví ani, jestli se mu vůbec podaří dopis odeslat. Střelba neustává. Kříž se otočí a vyráží z kanceláře. Pak se ještě zastaví a naposled přejede pracovnu očima. Skrytá zbraň ho tlačí, cítí její tíhu. Co s ní? Zvenku doléhá výbuch. Granát? A pak další. Je 5. květen 1945, krátce po poledni.

Když začalo pražské povstání, Aloisi Křížovi bylo 34 let. Měl za sebou kariéru rozhlasového redaktora, která byla sice poměrně krátká, ale o to slavnější - neslavným způsobem. V roce 1941 ho nacisté dosadili do Českého rozhlasu a on poté na jeho vlnách důkladně hlásal jejich ideologii. „Ubrečený Lojza“, jak se mu pro jeho hlasový projev říkalo, se stal jedním z nejznámějších a nejnenáviděnějších novinářských kolaborantů. V dosavadních dílech našeho seriálu jsme se zatím věnovali především těm, kteří psali do novin a časopisů - s výjimkou Emanuela Moravce, který za protektorátu k národu pravidelně promlouval v rozhlasových projevech. Nyní k němu přidáváme dalšího kolaboranta spojeného s rozhlasovým vysíláním. Alois Kříž se ostatně Moravcovi podobal hned v několika aspektech. Oba byli před Mnichovem vojáky ochotnými bránit vlast a oba ke spolupráci s nacisty přivedlo následné zklamání. Oba u svých názorů vydrželi až do konce války. A také se oba potýkali s nedostatkem peněz, což jejich kolaborantská činnost vyřešila.

Alois Kříž pocházel z chudé rodiny. Narodil se 26. února 1911 v Hamburku, ale byl Čechem, jeho rodiče pocházeli z Čech, pouze dlouhodobě žili v Německu. Malý Alois tam prožil jen první roky svého života. Když přišla světová válka, otec musel narukovat a matka se s dětmi přesunula zpět do vlasti. Z války se Křížův otec vrátil jako invalida. S trafikou, kterou dostal, nebylo snadné rodinu uživit. Nadaný Alois si tak musel během celých studií přivydělávat doučováním, zvláště poté, co matka  Anna v roce 1923 zemřela. Navzdory špatné finanční situaci Alois Kříž dokončil gymnázium, nicméně studium práv, kterému se věnoval poté, musel ukončit předčasně.

Místo toho v únoru 1931 nastoupil na místo účetního na Zemský úřad v Praze. Zaměstnání mu ale nevydělávalo dostatečně a tak si k němu časem přibral ještě novinařinu. Po splnění vojenské služby (dosáhl hodnosti podporučíka) začal psát sportovní články do Poledního listu a později k tomu přibral ještě vedení sportovní rubriky Národních novin. Za velkým pracovním vypětím byla Křížova snaha uživit rodinu. V září 1935 si vzal Martu Langerovou, o měsíc a půl později se jim narodil syn Alois.

Jak ve své diplomové práci s názvem Novinář a kolaborant Alois Kříž píše Miroslav Němý, Kříž byl podle všeho v té době českým vlastencem a v období před Mnichovem zastával protiněmecké postoje. Podle výpovědí jeho kolegů z Národních novin se Kříž brzy hlásil u armády a odjel na Slovensko k hranicím. Odtamtud do redakce posílal reportáže, v nichž se netajil svými politickými názory. Jenže Mnichov zřejmě Kříže zklamal a zlomil. Důkaz o tom, že svůj politický názor přehodnotil, se objevil po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Brzy po začátku okupace našli ostatní redaktoři Národních novin na jeho stole dopis. Alois Kříž ho adresoval jednomu z poslanců Sudetoněmecké strany. Psal v něm, že „se vždy cítil býti více Němcem než Čechem“, a nabízel své služby. Dopis se dostal až k  tehdejšímu šéfredaktorovi listu, který Kříže okamžitě propustil. Dopis se nedochoval, nicméně novinář po válce u výslechu doznal, že takový dopis opravdu napsal, ale nakonec ho neodeslal.

 

Alois Kříž (Zdroj: ČTK)

 

I tak pro něj znamenal hledání nového uplatnění. Práci účetního sice stále měl, ale další příjem potřeboval. To ho dovedlo do vznikající redakce fašistické Vlajky. Tam opět působil především jako sportovní novinář, ale psal i politické články. Současně se stal členem stejnojmenné organizace, která časopis vydávala. Ve Vlajce si postupně vybudoval poměrně vysokou pozici. Milan Nakonečný ve své knize o této organizaci píše, že zde Kříž začátkem roku 1941 dokonce vedl opozici. Na jaře pak krátce velel Svatoplukovým gardám, vojensky organizovaným úderným oddílům vlajkařů.

Jeho osobní život mezitím zasáhla tragická událost. Marta Křížová mu v srpnu 1939 porodila druhého syna Petra, ale porod byl náročný, ona onemocněla a o měsíc později zemřela. Alois Kříž se zhroutil a strávil několik týdnů v nemocnici.

Spolupráci s okupanty vnímal Kříž jako jedinou možnou cestu. V létě 1940 vyrazil na jeden ze zájezdů určených pro novináře. Z cesty po okupované Francii, Belgii a po Španělsku posílal do časopisu nadšené reportáže, které později souborně vydal v knize Krev za novou Evropu. Na tomto zájezdu si ho nacisté zřejmě získali úplně. Na začátku roku 1941 pak přišla změna v zaměstnání. Kříž se dostává do českého rozhlasu, do kterého se hlásil už dříve, ale nebyl přijat, snad kvůli nevhodnému hlasu. Teď ale nacisté vyžadovali, aby byli do Českého rozhlasu dosazeni nějací vlajkaři. Křížovi se poštěstilo; byl vybrán a získal tak místo redaktora a programového referenta. To bylo tak dobře placené, že mohl opustit své zaměstnání účetního, které si dosud držel. Alois Kříž se začal naplno věnovat žurnalistické práci ve službách nacismu.

V rozhlase Kříž zpracovával týdenní politické relace, tiskové přehledy, překládal články z němčiny a psal politické komentáře. Asi nejzajímavější složkou jeho práce jsou ale propagandistické přednáškové cykly. Kříž je pouze řídil, jednotlivé přednášky psali různí autoři, povětšinou vlajkaři. První přednáškový cyklus se jmenoval Čech nemůže být bolševikem. Nejznámější je ale soubor s výmluvným názvem Co víte o Židech?, který Kříž posléze vydal i knižně. V předmluvě ke knize píše, že lidé mají o „jedu z Judeje“, jak zde židovský národ nazývá, zkreslené informace. Nyní podle něj ale přichází „čas, kdy národ je ochoten věřit! Na štěstí má kádr národovců, kteří ho varovali a kteří chtěli, aby prohlédl, ještě za bývalého režimu. Tato skutečnost musí býti hodnocena nejvýše. Boj těchto národovců proti Židům se neopíral o plochou nenávist bez argumentů, nýbrž byl podložen hlubokým přesvědčením, že tento boj je nutný, nemá-li národní pospolitost stihnout katastrofální osud.“

Přednášky se zabývaly „židovskou otázkou“ z různých pohledů a měly jasný propagandistický cíl - vybudovat a posilovat v posluchačích nenávist a zároveň je přesvědčit o její oprávněnosti. Ony „argumenty“ měly rasistickým odsudkům dodat jakousi rozumovou základnu. Například z jedné přednášky se posluchač dozvěděl toto: „Žid napodoboval svého Jehovu po celá tisíciletí věrně a dokonale. Byl mstivý, bezohledný, úplatný, křivopřísežný, lhal a jednal nepoctivě, protože mu to jeho mravní názor nejen dovoloval, ale i doporučoval. Na židovskou otázku musíme se dívat i s tohoto hlediska. Židovská otázka je především problémem mravním. Nemůžeme strpěti, aby židovská morálka porušovala naši veřejnou morálku, aby ji rozleptávala. Arijce můžeme poučit a napravit. Arijské národy mohou svou veřejnou morálku zdokonalit a obnovit tím, že se vrátí k základním etickým prvkům tím nebo oním způsobem. Žida však napravit nelze! (...) Právě pro svůj odlišný mravní názor nemohou žíti mezi námi. Musí být isolováni, musí být vystěhováni!“ A v jiné zase třeba něco o Führerovi: „Adolf Hitler zachránil starý svět křesťanské civilisace, nejvyšší hodnoty lidského bytí, životy národů, ohrožených smrtelným nebezpečím nepředstavitelné zkázy. Proto my, vidoucí, spojujeme své modlitby s největším díkůvzdáním, v nejhlubší důvěře v genia muže, kterého Prozřetelnost učinila zachráncem světa, pravdy a dobra!“

V březnu 1942 dostal rozhlas nové německé vedení, které přišlo se změnami. Křížovi přitom uškodilo, že se stále angažoval ve Vlajce, v níž mezitím nacisté ztratili důvěru. Alois Kříž si sice místo v redakci rozhlasu zachoval, ale byl mu snížen plat. Částečně se změnila i jeho práce. Bylo mu nakázáno, aby v nenávistných přednáškách už nepokračoval; nacisté zřejmě usoudili, že nemají zamýšlený účinek. Namísto toho se měl Kříž soustředit na přednášky, které by mezi Čechy propagovaly nacismus jako ideologii. K tomu dostal na starost také politické skeče. Šlo o krátké rozhlasové hry, satirické scénky, které měly zesměšňovat členy zahraničního odboje (především Edvarda Beneše a Jana Masaryka) a vedoucí osobnosti nepřátelských zemí - Churchilla, Stalina, Roosevelta. Hlavním autorem těchto skečů byl Josef Opluštil, šéfredaktor humoristického propagandistického časopisu Ejhle, který byl po válce odsouzen k 16 letům vězení, z nichž si odpracoval jen půlku, načež se stal agentem StB. Kříž sám několik skečů také napsal.

Jeho protektorátní činnost se ale neomezovala pouze na rozhlas, aktivisticky přispíval i do tisku. Pod pseudonymem František Kreuz pravidelně psal do týdeníku Svět. Měl vlastní nepolitickou rubriku nazvanou Pražský dopis, která obsahovala spíše banální poznámky z ulic hlavního města. Jak ale píše Němý, i tak Kříž do rubriky občas vložil své „propagandistické úvahy“. Například po útoku na Heydricha do časopisu napsal, že protektor „opravdu viděl do duše, na níž hlodaly vzpomínky na nedávné časy, v níž leckde jitřila rána z injekce, kterou byl do ní vstřiknut jed benešismu.“ Po jeho smrti pak oznamoval, že “čeští pracující lidé v něm ztratili velkého ochránce a zastánce! Velkorysý budovatel, který nejprve ohromil, pak vyvolal obdiv, pak nalezl porozumění a nakonec jej každý poctivý český národovec musel mít rád.“

Kromě Světa Kříž příležitostně psal také do několika dalších listů. Například ve Vajtauerově Přítomnosti mu vyšly obsáhlé články, ve kterých, v duchu rozhlasových nenávistných přednášek, útočí na Židy, zednáře, systém první republiky a samozřejmě také na komunismus. Koneckonců, Kříž nesměl chybět ani v Moravcově Lize proti bolševismu. Jeho pracovní nasazení bylo zkrátka velké. Tak velké, že kvůli němu zanedbával svou rodinu, jak sám doznával. Jeho mladšího syna Petra vychovávali prarodiče v Děčíně, o staršího Aloise a nevlastní dceru Věru se starala Křížova druhá žena Božena, kterou si vzal v říjnu 1940. Manželství ale nebylo šťastné. Podle Miroslava Němého měl Kříž za svého působení v rozhlase velice blízko ke své mladé sekretářce, studentce Elišce Hlochové. Potvrzují to svědecké výpovědi, nicméně Hlochová po válce intimní vztah s Křížem popřela.

 

Zadržení Aloise Kříže 5. května 1945 (Zdroj: Wikipedia)

 

Narozdíl od jiných kolaborantských novinářů se Alois Kříž svého aktivismu držel až do konce války. Ještě na začátku května 1945 promlouval z rádia a přednášel v rámci Ligy proti bolševismu. Je nicméně možné, že plánoval útěk. Dokládá to minimálně onen dopis, který na začátku pražského povstání napsal rodičům své zesnulé první ženy. Když jsme u něj: odeslat už ho skutečně nestihl. A ani zmizení se mu nepodařilo...

Kolem půl šesté utichají poslední výstřely. Konec? Němci se vzdali. Kříž vychází postranním vchodem ven. Všude je spousta lidí. Dobrá šance na zmizení v davu. Snaží se být nenápadný. Ujde ale jen pár kroků, než ho někdo zezadu chytne za ruce a zvedne mu je nahoru. Obestupují ho policisté a jeden z nich ho šacuje. Kříž už u sebe revolver nemá. I tak se na něj obrací pozornost všech okolo. „To je Kříž, ten zrádce!“ říká ten muž, který mu držel ruce, hlasatel Jaromír Šimandl. „To je Kříž!“ Několik lidí se na Kříže vrhá a postupně se přidávají další. Křičí na něj, nadávají, tlučou ho hlava nehlava, vybíjejí si vztek. Kříž se snaží jejich hněvu utéct, prodrat se davem pryč, ale je bez šance. Gardisté si ho hlídají. Vytrhávají ho z davu a odvádějí zpět dovnitř. V rozhlasu Kříže někdo ošetřuje. Pak je zajatec, bosý a s obličejem od krve, veden přes Vinohrady na policejní komisařství. Po cestě je znovu napaden davem.

O několik dní později byl Alois Kříž převezen na Pankrác, kde čekal na soud. Ten přišel na začátku roku 1947. Souzen byl společně s dalšími novináři Rudolfem Novákem, Antonínem Jaromilem Kožíškem, Emilem Šourkem a Gustavem Dörflem. Svou kolaborantskou činnost se pokoušel hájit zklamáním z Mnichova, naivitou a nezkušeností. Například ke svému členství ve Vlajce řekl, že nevěděl, o jakou organizaci jde, protože se o politiku nezajímal. Jeho práce pro rozhlas pak měla vycházet pouze z toho, co mu nadiktovali nacisté - a on to dělal proto, aby se na jeho místo nedostal ještě někdo horší. Také se pokoušel význam své činnosti snižovat a tvrdil, že tomu, co hlásal, stejně nikdo nevěřil. Jeho obhajoba ale příliš nezabírala. Předseda soudu ho prý dokonce v jednu chvíli vyzval, aby v síni nebrečel tak, jako brečíval do rádia.

Křížovu pozici u soudu navíc ztížilo i obvinění z pokusu o vraždu. Jeden z účastníků bitvy o rozhlas vypověděl, že během bojů viděl novináře se zbraní v ruce na straně okupantů. Kříž to důrazně popíral a tvrdil, že po nikom nestřílel. Připustil sice, že revolver měl, ale že ho nakonec nechal ve své kanceláři. Tam zbraň policisté po bitvě nenašli. Nicméně, Kříž byl nakonec pro nedostatek důkazů tohoto obvinění zproštěn. Na jeho trestu to ale nic nezměnilo. A nepomohlo mu ani to, že nebyla prokázána jeho spolupráce s gestapem a Sicherheitsdienstem. Podle výpovědí svědků a důkazů byl Kříž aktivním kolaborantem, který zkrátka pro nacisty dělal víc, než bylo nutné.

 

 Kříž byl, společně s Novákem a Kožíškem, odsouzen k smrti provazem. (Zdroj: ČTK/Ladislav Kandelar)

 

Rozsudek byl vynesen 26. března 1947. Kříž byl, společně s Novákem a Kožíškem, odsouzen k smrti provazem. Jeho žádost o milost byla stručná. Napsal: „Byl jsem odsouzen k trestu smrti provazem, dovoluji si předložiti zdvořilou žádost, aby tento trest byl mi zmírněn resp. zaměněn v trest doživotního žaláře, poněvadž mou trestnou činností nebyla zaviněna smrt žádných lidí, podle slov obžaloby jsem působil velmi dobrým dojmem, takže je zde oprávněna naděje, že budu platným členem lidské společnosti a českého národa. Slibuji pak, že se o to ze všech sil přičiním.“ Žádosti nebylo vyhověno. Alois Kříž byl popraven v 16:45 na dvoře věznice na Pankráci, jako první z odsouzené trojice. Podle zprávy deníku Právo lidu jeho poslední slova zněla „Ať žije národ, ať zhyne bolševizmus!“

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.