20.12.2016, 12:58

Recenze: Pravda o novinařině aneb Svátosti sadistického Boha

Recenze: Pravda o novinařině aneb Svátosti sadistického Boha

Nejlépe se píší recenze na texty autorů, které člověk nezná a v životě je neviděl. Nejlépe se také píší recenze na texty lidí, kteří jsou buď dlouholetým národním dědictvím (lehce pochválit, moc neurazit) nebo novodobě klasickými autory zařazenými do jedné z průzračných knihkupeckých škatulek à la Michal Viewegh (lehce urazit, moc nechválit). Naopak nejhůře se píší recenze na knihy člověka, kterého znáte, sdílíte s ním pracovní prostor. To je i případ mého bývalého kolegy Marka Přibila a jeho týden nově narozené knihy Svátosti sadistického Boha. Nicméně považuji za důležité tuto recenzi napsat.

O co totiž jde?

Jednoznačně o brilantně napsaný existenciální a filosofický román (občas velmi humorný), v němž jsou leitmotivem variace dějin, událostí, osudů. Tak byste jej asi našli zařazený ve školní knihovně. Jenže ve skutečnosti jde o mnohem víc: Přibil popisuje úsporným jazykem problém Viktora – novináře, který se potýká s realitou všedního dne v novinařině. Přesněji: jednoho vydavatelství, kde jsou lidé a témata takzvaně „dovolené“ a ty, co jsou tabu. Prostě proto, že si to tak člověk v čele smyšleného titulu přeje a obchoduje s tím – se svými podřízenými a s jejich prací, a to zcela bezskrupulózně.

Tiskovina, kterou jeho lidé vytváří, mu slouží jen k jeho byznysu a prospěchu. A není horšího pocitu pro novináře, že i když odhalil zásadní věc, něco, co může měnit „dějiny“, jeho práce se zhmotní nikoliv na papíře v rotačce – jako veřejný majetek, ale skončí pouze jako zobchodovatelný artikl megalomanského majitele tiskoviny.

Práce Viktora se prolíná se soukromým životem a příběhy dalších postav. Tedy počínaje třeba zoufalstvím z krachujícího vztahu kvůli přemíře práce (ne, to není nijak autobiografická část, nicméně velice dobrý postřeh vztahů u novinářů deníků, jelikož práce je pro většinu z nás droga a dáváme jí přednost před vztahy s blízkými lidmi), a se zoufalstvím nemohouce zveřejnit to, co novinář při své práci odhalil.

Kdo si dá mravenčí práci, odhalí v tomto románu, který připomíná polyfonní formou dobře naolejované puzzle, možná osoby a obsazení jak v politice, tak v médiích, reálné kauzy, tak majitele novin a nadřízené, byť postavy jsou do značné míry archetypální.

Pravda, či fikce, zeptal by se James Brolin v seriálu Věřte nevěřte. Fikce se tu však totiž velice umně prolíná s realitou.

Přesto to vše není ještě důvod, proč si knihu, kterou považuji za velmi dobře napsaný román, zakoupit. Jde totiž i o svědectví doby. Jedné části postrevolučního Česka.

Toho, o kterém si má generace novinářů, kteří začínali na rozdíl od zkušenějších (a režimem „zglajchštatovaných“) kolegů na začátku devadesátých let s ještě dětinskou naivitou a čistým štítem, a věřili, že to tak navždy zůstane. Ano, bylo to tak. Prvních pár let. Asi patnáct. A jen v některých médiích. Dnes je realita bohužel jiná a román Marka Přibila ji pomáhá pochopit i nezaujatým lidem. Byť jde o smyšlený příběh. Ovšem ty realistické vsuvky, postavy a příběhy, mrazí v zádech. A říkají nám, abychom při přemýšlení o okolním světě mnohem víc používali vlastní mozek než předloženou a přežvýkanou realitu, která nejenže není odrazem skutečného života, ale spíš toho, co se někomu povedlo utajit a zamést pod koberec.

 

Autorka pracovala dvacet let jako novinářka MF DNES

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.