20.10.2016, 08:41

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Prvorepublikový klerofašista a slušný kolaborant Jan Scheinost

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Prvorepublikový klerofašista a slušný kolaborant Jan Scheinost

„Chce-li Německo na nás vynutiti bez války něco, co se v mezinárodní politice vždycky dalo dosud vynutit jen válkou, je mu nutno říci kategoricky ne. (...) Ke konci: jsme všichni s presidentem republiky a vládou v těchto těžkých hodinách a jako křesťané modlíme se k Bohu, Panně Marii a svatým ochráncům našim na nebesích za osvícení Ducha svatého, aby republika vyšla z této velké zkoušky zdráva, silná a pevná.“ Tyto přímé věty napsal do Lidových listů 6. září 1938 jejich tehdejší šéfredaktor Jan Scheinost. V té době už patřil k výrazným postavám československého pravicového katolicismu. Měl za sebou poměrně dlouhou kariéru novináře v lidoveckém tisku, ale také působení v Národní obci fašistické, kde zastával dokonce funkci generálního tajemníka. To mu kdysi vyneslo označení klerofašisty, kterého se posléze nesnadno zbavoval. Teď se ale blížilo něco, co mu mělo poničit pověst ještě víc - Mnichov a okupace, po jejímž příchodu se Jan Scheinost postupně stal kolaborantem...

Narodil se v únoru roku 1896 v Sušici - ve městě, kde jeho dědeček Vojtěch Scheinost začal v roce 1839 vyrábět sirky. Synové Vojtěcha Scheinosta v rodinném podniku, který se později stal součástí slavné firmy SOLO, pokračovali. Vnuka Jana ale kariéra v sirkách nečekala - stal se novinářem. Jan Scheinost maturoval v roce 1915 a hned poté narukoval. V řadách rakousko-uherské armády prošel první světovou válkou. Vojákem přestal být na začátku roku 1920, kdy byl jako kapitán v záloze propuštěn do civilu. Pak studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po jejím dokončení se vrátil do rodného města, kde učil na gymnáziu dějepis.

Už tehdy se ale Scheinost věnoval psaní - od konce války přispíval do lokálních národně demokratických novin - a tato činnost ho zřejmě naplňovala více než vyučování. Politicky se ale napoprvé netrefil. Národně demokratickou stranu brzy opustil („nejevila dosti zájmu o náboženské otázky a práva katolíků,“ vysvětlil po válce) a vstoupil do Československé strany lidové, která mu byla názorově bližší. Jan Scheinost byl českým nacionalistou, ale také konzervativním katolíkem - a to bylo myšlenkové ukotvení, které pak ovlivnilo nejen jeho žurnalistickou tvorbu, ale celý život.

Scheinost nejprve založil v Sušici vlastní lidovecký týdeník, později začal psát i pro další stranické listy a také pro literární časopis Kmen. Jeho hlavní novinářská činnost se v té době ale soustředila jinde. V roce 1923 začal Scheinost pracovat v nakladatelství Ladislava Kuncíře, jehož vznik pravděpodobně dokonce finančně podpořil. A právě v tomto podniku začal společně se spisovatelem a novinářem Jaroslavem Durychem vydávat časopis Rozmach, katolický politický čtrnáctideník. Díky němu se Scheinost zařadil mezi výrazné katolické novináře. Názorově byl tehdy silně vyhraněn. Stál v opozici proti „vládní“ politice, kritizoval korupci, ale také odmítal samotný stranický systém a samozřejmě protikatolické postoje. V kritice Scheinost ovšem nešetřil ani vlastní stranu. A už brzy se u něj dá nalézt obdiv k Mussoliniho fašistické Itálii...

Z těchto pozic se pak Jan Scheinost dostal až přímo k myšlenkám fašistickým. V roce 1927 tento svůj příklon stvrdil vstupem do Národní obce fašistické generála Gajdy. Do Rozmachu později o svém pojetí fašismu a o jeho spojení s katolicismem napsal: „V řádu duchovním a ethickém je (fašismus, pozn. red.) reakcí proti myšlenkovému subjektivismu, jehož kořeny tkví v reformaci. Tedy v posledních důsledcích boj proti reformaci jako červu, který rozhlodal sílu západního světa a učinil jej přístupným nebezpečným intoksikacím semitského a indického východu. Zásadní odpor k reformaci, třebas podvědomý v některých případech, umožňuje rozmach fašismu v některých národech (Polsko, Italie a Španělsko). Je to přirozeno už proto, že katolictví svým principem myšlenkové autority bojuje od věků s duchovní neukázněností, náladovostí a sobeckou pýchou lidského myšlení. Fašismu pak postulát myšlenkové autority je velmi přirozený, takže jeho poměr ke katolictví nemůže býti jiný než kladný.“

 

Jan Scheinost (Foto: Wikipedia)

 

Ve stejném textu také naplno vyjadřuje své protidemokratické postoje. „Lid nechce vládnouti, nýbrž chce býti dobře a spravedlivě ovládán. Demokracie neznamená vládu lidu pro lid, nýbrž pro politické bursiány. Fašismus jistě není vláda lidu, ale je to vláda pro národ, pro uvolnění jeho sil z léček parlamentů a pro spravedlnost pro každého,“ napsal tehdy. Shodou okolností byl tento citovaný článek posledním Scheinostovým příspěvkem do Rozmachu. Jeho působení v NOF totiž znamenalo rozchod s Durychem - názorový i pracovní. Podle disertační práce od Elišky Klementové (v níž autorka Scheinostovy politické i jiné názory rozsáhle analyzuje), chtěl Scheinost z časopisu udělat list fašistický, s čímž ale Durych (jakožto šéfredaktor) nesouhlasil. V prosinci 1927 vyšlo poslední číslo. Jan Scheinost pak začal vydávat vlastní fašistický časopis Stěžeň, kam za ním i část autorů Rozmachu přešla.

To už bylo v době, kdy byl Jan Scheinost dokonce ve vedení Národní obce fašistické. V průběhu roku 1927 se totiž stal jejím generálním tajemníkem. A také vrchním ideologem - mediální historik Pavel Večeřa ve své studii o Scheinostovi (vyšla ve sborníku Osobnost v církvi a politice - Čeští a slovenští křesťané ve 20. století) píše, že novinář ideologii hnutí „výrazně ovlivňoval z pozic konzervativně tradicionalistického katolicismu“. Jan Scheinost chtěl dosáhnout jakéhosi spojení fašismu, radikálního katolicismu a nacionalismu, které považoval za přirozené  a v jehož duchu chtěl organizaci rozvíjet. Nakonec se mu to ale příliš nepodařilo.

Novinářovo nadšení totiž vyprchalo poměrně brzy, v organizaci působil asi jen dva roky. Důvodem odchodu bylo pravděpodobně jeho prozření, že Národní obec fašistická je neschopná a její prosazení do vysoké politiky je spíše nereálnou představou. Jan Scheinost tak v roce 1929 organizaci opustil a vrátil se k úspěšnější lidové straně, jejímž členem stále byl. Jako zkušený novinář nastoupil na místo redaktora do Lidových listů, hlavních lidoveckých novin, do kterých už dříve přispíval. V roce 1933 nebo 1934 pak začal listy dokonce řídit. K tomu současně přispíval do řady dalších katolických titulů. V polovině třicátých let se pak Jan Scheinost stal šéfem veškerého tisku Československé strany lidové.

Scheinostův návrat k lidovcům pro něj znamenal určité zmírnění názorů, minimálně co se zpochybňování demokratického systému týče. Přeci jen byl pracovníkem tisku jedné z významných stran. Jeho silně pravicové, nacionalistické a katolicky zaměřené postoje mu ale zůstaly. A především z jeho nacionalismu pak během třicátých let vyrostla jeho kritika hitlerovského Německa. Jeho ideologii Scheinost popsal jako „hakenkrajclerský nacismus s modlou rasy, krve a půdy“ a nejspíš nebyla něčím, co by Scheinost zvlášť obdivoval. Přednost dával stále italskému fašismu pro jeho bližší vztah ke katolické víře.

Na Mnichov reagoval Jan Scheinost na stránkách svých novin spíše zdrženlivě; samozřejmě hořce zkritizoval důvěru ve Francii, ale poměrně odvážně odmítl osobní útoky na prezidenta Beneše. Postupně ale přizpůsoboval své psaní tomu, co vyžadovala doba, a tak opět brzy zúčtoval se starým stranickým systémem. Uvítal politiku dvou stran, kterou přinesla druhá republika, a aktivně se do ní zapojil. Jeho práce na programu pravicové Strany národní jednoty ale vyšla spíše vniveč, protože v březnu 1939 přišla okupace, ve které mohlo existovat pouze Háchovo Národní souručenství.

V té době byl Scheinost stále šéfredaktorem Lidových listů a ve své funkci zůstal i nadále, přičemž začal psát v duchu, který byl nacistům již vyloženě nakloněn. Už na konci března 1939 začal Scheinost psát o „ušlechtilé, spravedlivé a tvořivé harmonii společných zájmů“ českého a německého národa: „Je pravda, že jsme během svých dějin několikrát skřížili zbraně s národem německým, ale nebylo to k našemu štěstí, jak o tom mluví zvláště pád Přemysla II. (...) Zašli-li jsme tentokráte daleko do dějin naší vlasti, všimněme si moderních dějin německých. Pozorujme jen, jaké obrovské síly vdechl německému národu německý nacionalismus za těch dvacet let od světové války! Zatím, co my jsme se rozkládali a oslabovali, německý národ se sjednotil a povznesl k moci, netušené ještě před málo lety.“

Katolický šéfredaktor začal ještě více volat po velkém sjednocení českého národa, ale zároveň se v jeho článcích začaly projevovat tlaky nacistické propagandy. Své psaní - postupně a pomalu - přizpůsobil požadavkům Karla von Gregoryho a Wolframa von Wolmar. Pavel Večeřa jako bod Scheinostova zlomu uvádí porážku Francie v červnu 1940. Právě tento vývoj války měl Scheinosta přesvědčit, aby dal své pero plně do služeb nacistů.

Svou situaci po začátku okupace popisoval Scheinost v jednom z poválečných výslechů takto: „Po okupaci jsem zůstal šéfredaktorem Lidových listů ze dvou příčin. Předně jsem vždycky miloval svoje novinářské povolání a za druhé cítil jsem hlubokou odpovědnost nejen k závodu,  jemuž jsem sloužil, ale i ke kolegům redaktorům, kteří mi byli svěřeni a kteří ke mě měli naprostou důvěru. Pokud jde o moje články z doby okupace, které jsou psány v duchu Háchovy politické koncepce, uvádím, že nejsou výrazem mého vnitřního přesvědčení.“ Scheinost se ve snaze o obhájení své aktivistické protektorátní činnosti odkazoval na „Háchovu koncepci“ poměrně často. Dokonce vzpomínal na některá setkání s prezidentem, která ho o správnosti tohoto přístupu přesvědčovala. “Při jiné příležitosti, nevím už, bylo-li to při návštěvě novinářů nebo členů výboru Národního souručenství, vzal si mne při loučení dr. Hácha stranou a řekl mi: ‚Připadám si jako člověk, který je zavřen s bláznem v jedné místnosti, již blázen uzamkl a klíč vyhodil oknem. Blázen je zuřivý a útočí na mne a já musím dělat všelijaké opičky, abych s ním vyšel, až někdo z venku klíč najde a otevře mi dveře.‘“

Scheinost se tedy snažil vysvětlit, že ke spolupráci s Němci přistupoval s tím, že jde o pouhé nutné krytí. A opravdu se nestal přesvědčeným nacistou nebo kolaborantem Moravcova ražení. Potvrzují to například výpovědi Scheinostových kolegů a podřízených, kteří se shodli v tom, že se nemuseli bát před šéfredaktorem volně mluvit. Scheinost sice - především po již zmíněné porážce Francie - plnil příkazy nacistických tiskových šéfů, ale plnil je sám a nikoho k psaní aktivistických článků nenutil. Až to občas naopak vzbuzovalo podezření, proč píše podepsané pronacistické články jen on. A tak se musel Scheinost snažit...

K Vůdcovým narozeninám v roce 1942 napsal: „Není jistě těžko si představit, jak by vypadala Evropa, kdyby nebylo německé revoluce a Vůdce. Chaos by byl pokračoval dál až k úplnému rozvratu všech kulturních sil, které od věků Evropu tvořily, Evropa by byla klesla asi tak, jako staré kulturní oblasti dávnověku, jako starý Egypt nebo antické Řecko, stala by se ubohým přívěškem některého mocnějšího kontinentu. Nestalo-li se tak, a dostala-li se Evropa na nové a nadějné cesty, je to zásluhou Vůdcovou a ve všech evropských národech bude toho v den jeho narozenin jistě vděčně vzpomenuto.“

Jeho nejhorší kolaborantský „počin“ ale přišel o dva měsíce později, po smrti Reinharda Heydricha. „V odporném koncertu londýnského rozhlasu, jásajícím nad zdarem atentátu na zesnulého pana Zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenführera generála Heydricha, nesměl přirozeně scházeti ani křaplavý a vyšeptalý hlas monsignora Jana Šrámka, který stejně jako zednář Beneš a Žid Stránský nenašel dosti slov, aby projevil svou radost nad úspěšnou zákeřnou vraždou, která netoliko že poctivé české jméno uvedla v pochybnost a hanbu, ale která přivedla do neštěstí a zkázy stovky lehkomyslných, nevyléčitelných a špatných našich krajanů,“ začal Scheinost svůj olomoucký proslov ze 27. června 1942. Šrámka, tehdejšího předsedu exilové vlády a předválečného předsedu lidové strany, pak nazval vypečeným prelátem, „jehož páchnoucí dech jako by bylo cítit vanout a otravovat nás přes lamanšský kanál až k nám“.

Scheinost sice Šrámka kritizoval už před válkou, ale tohle bylo silné odsouzení - přesně takové, jaké si nacisté přáli. Dostalo se, samozřejmě, do mnoha protektorátních novin. Podle Scheinostových slov to byl právě tento proslov, co ho nejvíce tížilo. „Hluboce toho lituji. Je to moje nejčernější vzpomínka na moji činnost za celou okupaci,“ řekl po válce u soudu. Svoji roli v protektorátu ale nejspíš plnil dobře. Potvrzuje to i fakt, že ho Wolmar od 1. května 1943  pověřil vedením prestižní Národní politiky (po málo aktivním Václavu Crhovi). S Lidovými listy se Scheinost neloučil rád, ale šel poslušně. A psal stále dál a stále víc.

Na podzim roku 1944 byl Jan Scheinost vybrán, aby se společně s Wernerem a Kožíškem vypravil na Slovensko a přinesl svědectví o poraženém Slovenském národním povstání. Nacisté samozřejmě tuto jejich cestu chtěli využít především propagandisticky - novináři přivezli řadu reportáží a vznikla kniha Banská Bystrica. Po svém pak výpravu využil i A. J. Kožíšek, který, jak už víme z jednoho z předešlých dílů seriálu, z ní přivezl gestapu vojenské dokumenty, které mohly ohrozit odboj. Zvláštní poslání měl na cestě ale i Jan Scheinost.

Když byl na začátku října 1944 zastřelen generál Vojtěch Luža, legionář a odbojář, bylo třeba informaci o tom předat na Slovensko. Zabitému generálovi odtamtud stále chodily zprávy a jejich zadržení gestapem by mohlo ohrozit další osoby. Vhodného kandidáta na doručení zprávy hledal František Bauer, tehdy redaktor Národní politiky. Oslovil Jana Scheinosta - a uspěl. Šéfredaktor v Bratislavě zprávu skutečně předal. Tento příběh, který po válce potvrdil i Bauer, je asi nejvýraznější ukázkou toho, že Scheinost skutečně nebyl kolaborantem z přesvědčení a skrytě zastával protiněmecké názory. Uznal to, ostatně, i Národní soud.

Jan Scheinost byl zatčen během pražského povstání. Jeho případ byl, jako závažný, předán Národnímu soudu. Scheinost ve vazbě strávil necelé dva roky. V březnu 1947 došla řada na jeho proces. Souzen byl společně se šéfredaktory Františkem Josefem Prokopem a Janem Vrbou. Všichni patřili k novinářům tzv. „druhého sledu“ - nešlo o ty nejznámější, nejnenáviděnější kolaboranty, ale jejich činnost přesto rozhodně nebyla zanedbatelná.

 

Národní soud v Praze, zleva Fantišek Prokop, Jan Vrba, Jan scheinost (Foto: ČTK/ Josef Novák)

 

Obhajoba Jana Scheinosta byla postavená právě na „Háchovské koncepci“. Nejspíš mu velice pomohlo, že proti němu nebylo v podstatě žádných vyloženě negativních svědectví. Někteří ho sice popsali jako člověka, který si chtěl zachovat dobrou pracovní pozici kvůli hmotným výhodám, jinak se ale ke Scheinostovi stavěli svědci spíše kladně. Řada svědectví potvrdila, že Scheinost intervenoval ve prospěch několika osob (i židovského původu), že bral nepříjemné povinnosti dané nacistickými příkazy na sebe, že navzdory zmenšujícímu se rozsahu a prostředkům novin udržoval v redakci velký počet redaktorů. A především tady bylo svědectví Františka Bauera, který potvrdil Scheinostovu spolupráci s odbojem, a odbojáře Josefa Eliáška, který vypověděl, že mu Scheinost už na začátku války nosil informace a pomohl mu zajistit krycí zaměstnání v klášteře. Tato svědectví byla soudem uznána.

Na druhou stranu pokud něco mohlo Janu Scheinostovi přitížit, byla to jeho píle. Jak poznamenává i Pavel Večeřa, není úplně jasné, proč se jeho aktivita i s blížící se porážkou Německa stupňovala. Možné vysvětlení nabídli někteří ze svědků. Například jeden z redaktorů Národní politiky řekl, že se Scheinost spolupráci s nacisty věnoval zcela, „poněvadž jeho povaha nesnesla, aby dělal něco polovičatě.“ A jak zmínil ve svém svědectví například i František Bauer, Scheinost byl zručným novinářem, který dokázal psát velice přesvědčivé články. Tyto vlastnosti, které by obyčejně byly považovány za žádoucí, tak mohly Scheinostovi poněkud přitížit.

Nakonec se tak ale nestalo. Národní soud shledal všechny tři souzené novináře vinnými z toho, že „propagovali a podporovali nacistické hnutí tiskem“, ale ne se zlým úmyslem a za přitěžujících okolností. Prokop dostal 4 roky, Vrba 3 a Jan Scheinost dokonce jen 22 měsíců vězení (a čtvrtina jeho majetku propadla státu). Byli v podstatě odsouzeni za to, že si během okupace udržovali své šéfredaktorské pozice. Protože se do trestu započítávala i vyšetřovací vazba, byl Scheinost volný. Nedá se ale říci, že by si mohl volně vydechnout. Jako odsouzeného kolaboranta a přesvědčeného antikomunistu ho totiž čekaly další problémy.

Po propuštění si Jan Scheinost začal přivydělávat prací v nakladatelstvích a břevnovském klášteře, protože novinářskou činnost již vykonávat nemohl. Finančně na tom jeho rodina nebyla dobře, bývalý novinář musel navíc zaplatit i soudní výlohy. Koncem roku 1948 byl znovu obviněn - tentokrát ze spolupráce se Sicherheitsdienstem, která se u prvního procesu vůbec neprojednávala. O tomto druhém procesu je málo dostupných informací, ale zdroje se shodují, že Jan Scheinost byl znovu odsouzen, nejspíše na 14 měsíců žaláře. A brzy poté, v květnu 1949, čekal Jana Scheinosta ještě jeden soud. Tehdy byl obviněn z protistátní činnosti, protože se měl údajně podílet na založení jakési nové ilegální organizace nazvané Strana národní jednoty. Důkazem byl leták, který bývalý novinář napsal. Jako odpůrce „lidově demokratického zřízení“ byl Jan Scheinost odsouzen k pěti letům vězení, později mu byl trest ještě zvýšen na osm. 28. června 1955 byl propuštěn na podmínku. Pak si přivydělával překládáním a prací v knihkupectví. Zemřel 22. května 1964.

Historik Tomáš Pasák nazval Jana Scheinosta „jediným inteligentním ideologem českého fašismu“. Přiznal tak tomuto novináři nepochybnou inteligenci, ale zároveň tak vyjádřil určitou rozporuplnost jeho osoby. Scheinosta nelze snadno označit za zrádce ani za hrdinu. Je možné, že s některými věcmi, které za protektorátu psal, vnitřně souhlasil. Zároveň ale nebyl udavačem, naopak mnohým ulehčoval situaci a podpořil protiněmecký odboj. Byl vzdělancem, intelektuálem s radikálními názory, který se snažil neškodit a nedělat víc, než bylo nutné ke kompromisu. A tak ho snad můžeme zařadit mezi ty slušnější kolaboranty.

 

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.