06.10.2016, 12:44

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Legionář, židobijec, udavač a šéfredaktor Arijského boje Rudolf Novák

Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Legionář, židobijec, udavač a šéfredaktor Arijského boje Rudolf Novák

„V podskalské ulici č. 46 bydlí Žid, který občas chodí bez hvězdy a navštěvuje svou arijskou manželku v Modřanech, s níž jest rozveden.“ - „Proč pak zaměstnává pan Sýkora dosud Žida Steinera ve svém závodě, Soukenická 13? Je snad Steiner nepostrádatelný jako expedient? A jaké jsou mzdy ostatního arijského personálu? Tak se nám zdá, že musíme zaměřit náš reflektor na toto místo.“ - „Bismarckova ulice ve Vršovicích. V této ulici bydlí jedna arijská slečna, ve stáří asi 31 let. Měla už dříve známost s jedním Židem, ani dnes ji nepřerušila. Žid si ji vydržuje. Chodí za ní i po uzavření domu. Budeme Žida sledovat, abychom si zjistili přesně, co dělá a odkud béře peníze na milostné pletky.“

Takových zpráv si protektorátní čtenáři mohli v každém čísle časopisu Arijský boj přečíst hned několik. Každou sobotu, vždy přesně na třetí straně. Udání, urážky, výhrůžky. Často s přesnými adresami, občas i se jmény. Pod rubrikou, která takové zprávy shromažďovala, nikdo podepsán nebyl, ale kdo za ní stál, se ví. Zpracovával ji sám šéfredaktor časopisu, Rudolf Novák - bývalý československý legionář, novinář, podvodník a vyděrač. Kolaborant, kterého ani Vladimír Krychtálek, prominentní aktivistický šéfredaktor, nechtěl v protektorátním Národním svazu novinářů.

Rudolf Novák pocházel z Kelčic u Prostějova, kde se v lednu roku 1890 narodil do rodiny hostinského. Odmaturoval v roce 1906 na prostějovském gymnáziu. Poté chtěl studovat na ČVUT, ale na školu nikdy nenastoupil. Nejspíš kvůli tomu, že byl trestně stíhán. Rudolf Novák se už od mládí angažoval v národně sociální straně. V roce 1907 byl předsedou antimilitaristického sjezdu národně socialistické mládeže, za což byl později odsouzen k šesti měsícům vězení. Když byl propuštěn, pracoval pro stranu na různých pozicích, většinou úřednických.

 

Z Arijského boje (Foto: iDNES.cz)

 

S politickým působením Rudolfa Nováka je spojen i začátek jeho novinářské kariéry. Už po maturitě začal přispívat do lokálních stranických listů, do roku 1914 jich vystřídal hned několik. Jeho posledním působištěm byly náchodské Lidové proudy, které byly se začátkem první světové války zastaveny. Sám Novák byl později odveden k armádě. Nejprve sloužil v Olomouci, pak byl přeložen k 57. polskému regimentu, se kterým na začátku roku 1917 odešel na italskou frontu.

V létě téhož roku pak Novák přeběhl. Podrobnosti nejsou známy, ale dá se předpokládat, že v té době byl českým vlastencem, který chtěl bojovat radši za samostatné Československo. V dubnu 1918 byl přijat do nově vzniklých československých legií v Itálii. Hned v květnu byl povolán do Říma, aby zde řídil legionářský časopis V boj. Tam Novák přečkal zbytek války a v prosinci téhož roku se vrátil do vlasti. Dodatečně mu byla uznána hodnost kapitána, získal italská vyznamenání a začal pracovat na ministerstvu národní obrany. Jako přednosta legionářského oddělení se, podle jeho vlastních slov, staral o zajištění vdov a sirotků legionářů. V žurnalistické činnosti tehdy také nezahálel, redigoval týdeník Československý legionář.

Novákova vojenská kariéra ale neměla dlouhého trvání. Na podzim roku 1920 vystoupil z aktivní služby a z místa na ministerstvu. V poválečném výslechu z 12. prosince 1946 uvedl, že odešel sám a že dokonce odmítl odstupné, ale Slovník odpovědných redaktorů a šéfredaktorů legálního českého denního tisku v letech 1939 až 1945 nabízí jinou verzi - Novák byl propuštěn pro špatné hospodaření.

Po odchodu od armády začal podnikat. Stal se společníkem obchodní firmy a později začal provozovat i sázkařskou živnost, ale podle již zmíněného slovníku velmi prodělával. Možná i kvůli tomu si začal přivydělávat podvodnou činností. Největším z podvodů, do něhož se zapletl, byla „aféra s válečnými půjčkami“. Za tu byl nakonec v roce 1926 odsouzen ke čtyřem letům žaláře.

Trest si neodseděl celý, byl propuštěn na podmínku. Přesto ale s podvody nepřestal - potvrzuje to poválečné trestní oznámení, kde jsou jeho přestupky shrnuty. Najdeme zde například příběh z července 1930. Tehdy si Novák vypůjčil dva koberce nemalé hodnoty s tím, že je prodá svému vlastnímu tchánovi za cenu ještě vyšší a tím vydělá: „Jeho způsob jednání v takovýchto případech lze seznati z toho, že když byl firmou upomínán o vrácení koberců, dával se zapírati a nebyl nikdy nalezen doma. Orgánové, kteří jej přišli zatknout, našli jej schovaného pod postelí. Po zatčení nechtěl udati kde jsou koberce, které dal mezi tím jinam do uschování. Teprve jeho manželka po jeho zatčení celou záležitost vyrovnala, načež byl obviněný propuštěn...“ Koberce, mimochodem, Novák radši vrátil.

 

Arijský boj na stánku s tiskem v roce 1942. (Foto: Archiv ČTK)

 

V třicátých letech se Rudolf Novák začal věnovat opět žurnalistice. V roce 1932 byl přijat do koncernu Tempo jako policejní reportér. Ani zde si ale nezačal budovat zrovna dobrou pověst. V roce 1935 byl z listů Tempa opět propuštěn a stal se pouze jejich příležitostným externím spolupracovníkem. Důvodem byly úplatky - Novák si od dotčených osob nechával platit za nezveřejnění informací. Z dostupných materiálů si tak můžeme poskládat vcelku jasný obraz Rudolfa Nováka jako podvodníka a žurnalistu nevalné pověsti, který zneužíval své postavení. I svědecké výpovědi potvrzují, že byl tehdy považován za „revolverového“ (vyděračského) novináře, kvůli čemuž například nebyl přijat do Syndikátu československých novinářů.

Jeho názory tehdy, alespoň podle článků ze srpna a září roku 1938, které napsal pro Polední list pod šifrou Nemo, byly protiněmecké. Novák v textech silně vystupuje především proti Sudetoněmecké straně. Po Mnichově se ale spíše odmlčel. Skutečně znatelný obrat se u něj projevuje až po 15. březnu 1939. Rudolf Novák se tehdy živil především vydáváním vlastní týdenní tiskové korespondence Pražský reporter, ve které se postupně začalo objevovat čím dál více protižidovských a pronacistických článků. Novák se podřídil okupantům a jejich vedení tisku. A navíc zjistil, že dobré kontakty v řadách vedoucích Němců mu mohou pomoci i ke zlepšení jeho pozice. V květnu 1939 se Novák seznámil s Harrym Jelínkem, který tehdy již řídil Evropské vydavatelstvo a vydával fašistický časopis Znova. Začal pro Jelínka pracovat jako šéf propagace. Také se přes něj dostal k Walteru Langovi, tiskovému vedoucímu Sicherheitsdienstu, nacistické zpravodajské služby. S tím poté Novák udržoval dobré vztahy a často ho hostil, což sám u soudu ani nepopíral.

Lang Novákovi později zajistil další místo - v září 1940 začal novinář působit v nakladatelství Leopolda Mazáče jako „redaktor německé literatury“. Vybíral a doporučoval k vydání propagandisticky hodnotné knihy, zakazoval ty protinacistické, ale také prověřoval árijský původ zaměstnanců podniku.

Některé z obětí článků a udání Rudolfa Nováka končily ve koncentračních táborech (Zdroj fotografie: Wikipedia)

 

Někdy v té době začal Novák navštěvovat také redakci Arijského boje. To byl radikální protižidovský týdeník, který se inspiroval říšskoněmeckým časopisem Der Stürmer. Vydavatelem Arijského boje byl Jan Vladimír Břetenář - legionář, fašista a spolupracovník generála Gajdy. Časopis začal vydávat brzy po začátku okupace pod názvem Štít národa a o rok později ho (po neshodách se společníkem) přejmenoval. Pod heslem „Proti Židům pravdou a činy!“ Arijský boj agresivně a nenávistně útočil na židovské obyvatele, označoval je a vyzýval čtenáře k jejich udávání.

Není příliš jasné, jak se Novák do Arijského boje dostal. Podle některých svědeckých výpovědí začal navštěvovat redakci až na podzim roku 1940 a psát za Břetenáře články. Jiné zdroje říkají, že s časopisem spolupracoval už od jara. Každopádně v prosinci 1940 byl Břetenář zatčen gestapem a později převezen do koncentračního tábora v Dachau. Majitelkou časopisu se stala jeho nezletilá dcera Olga. Šéfredaktorskou pozici nakrátko obsadil další český fašistický novinář, Josef Ilja Šaroun. Na jaře 1941 byl ale konečně vystřídán Rudolfem Novákem.

Novák vzal Arijský boj pevně do rukou. Dochovaná korespondence z jeho složek od Národního soudu prozrazuje, že v následujících letech několikrát žádal úřady o svolení ke zvýšení nákladu. Ten se mu povedlo zvednout z několika tisíc výtisků na 16 000. Částečně to mohlo být způsobeno vynucovaným odběrem a inzercí, ale nepochybně také Novákovým naprosto bezohledným, bulvárním stylem psaní. Antisemitismus zůstal centrálním tématem listu a Rudolf Novák se ho ujal snad s ještě větším nadšením, než jeho předchůdci.

Sám Novák byl velice aktivním autorem, který zaplňoval velkou část každého čísla. Kromě úvodníku a dalších článků podepsaných jeho jménem připravoval mnoho textů i anonymně. Na titulní straně pak byla také pokaždé „reportáž“ zaměřená proti emigraci, především proti Edvardu Benešovi a Janu Masarykovi. Šlo o smyšlené, útočné texty o tajných milenkách, „ututlaných“ skandálech, židozednářských konspiracích a tak podobně. Psal je Jiří Argus, což nebyl nikdo jiný než další pseudonym samotného Nováka. Nechyběly také seriály o „židovském vlivu“ v nejrůznějších oblastech života v první republice a nebo o rituálních vraždách. Vše v duchu nacistických protižidovských tezí.

Z Novákovy antisemitské tvorby pak vzešla i kniha s názvem Protižidovská čítanka, která vyšla v roce 1944. „Přáli bychom si, aby ‚Protižidovská čítanka‘ přispěla k úplnému odžidovštění českého národa, neboť v tom tkví naše záchrana,“ popsal poslání spisu Rudolf Novák v Arijském boji. Čítanka byla sbírkou různých textů od několika autorů spolupracujících s časopisem.

 

Rozsudek nad aktivistickými šéfredaktory byl vynesen 26. března. Obžalovaní Dörfel, Šourek, Kříž, Kožíšek a Novák byli uznáni vinnými z podporování nacismu tiskem rozhlasem a na veřejných projevech, aby tak rozvrátili mravní, národní a státní vědomí čs. občanů, hlavně mládeže. (Foto: ČTK/Kandelar Ladislav)

 

Tím největším dnem kolaborantské žurnalistiky byly ale rubriky Kukátko a Reflektor do pražských ulic, které Novák zavedl. Tyto udavačské zprávy vycházely buď z dopisů čtenářů, nebo přicházely z Novákovy sítě informátorů. Útočeno zde bylo převážně na osoby židovského původu. Časopis k udávání dokonce čtenáře přímo vyzýval. Ve výslechu z 14. prosince 1946 Rudolf Novák o dopisech řekl: „Do redakce chodila spousta udání a přímo žádostí o pranýřování různých lidí různého společenského postavení. Tuto poštu odhaduji průměrně denně na 60 dopisů. Z této korespondence jsem část vůbec zničil, ježto v ní bylo poukazováno na osoby k nimž jsem měl nějaký vztah a jednak i proto, že nebylo technicky možno všechny v listě uveřejniti.“

Snad není nutné dodávat, že terčem pro Arijský boj nebyli pouze židé. Časopis útočil obecně na emigraci a na komunisty; pak také na „židomily“, tedy lidi, kteří se perzekvovaných zastávali, pomáhali jim, nebo se s nimi prostě obyčejně stýkali, a také na „krasoduchy“, tedy málo angažované umělce. V Reflektoru pak byly čas od času uveřejňovány i stížnosti na nepoctivé podnikatele „arijského původu“. Jejich nepoctivost ovšem Novák vysvětloval po svém - židovským vlivem, jak jinak: „Časopis ‚Arijský Boj‘ považuje za svou povinnost tepat nejen Židy, ale i ty Arijce, kteří naučili se od Židů ‚kšeftovat‘ a dělat konkursy. Židovská morálka musí zmizet z arijského podnikání,“ uváděl Novák Reflektor. „Denně se potvrzuje naše tvrzení, že Židé odešli z našich měst, ale Židovina zůstala. Zůstala v některých arijských lidech, kteří se naučili od Židů kšeftovat chabrusáckým způsobem. Nezbývá tedy nic jiného, než pranýřovat tyto trapné zjevy.“

Ve svém antisemitském štvaní Novák nijak nepolevoval až do konce války, snad jen stále více přidával povinné zvyšování strachu z komunismu. Každopádně na jaře 1945 stále burcoval: „Rozkaz dne pro českého člověka zní: Postavit se celou svou bytostí do služeb německé věci, neboť jen tak se zachráníme před přívalem barbarských hord z východu! Postavit se také rozhodně proti každému, kdo by chtěl z trucu, anebo ze zločinné protiněmecké zášti dělat to, co židovští emigranti žádají. V tomto směru nesmíme mít ohledy k nikomu! Kdo chce ničit národ, musí býti zničen sám!“

 

Některé Novákovy oběti dopadly hůř. Svůj osud si zasloužil. (Foto: ČTK/Kandelar Ladislav)

 

Z úplně posledního čísla Arijského boje, které vyšlo 5. května 1945, je ale zřejmé, že si Novák uvědomoval blížící se konec. Reflektor v tomto vydání už nevyšel, zato ale vyšel Novákův článek s názvem Ano, spolupracovali jsme s Němci: „Emigrace ohlašuje proti českým novinářům ostrý postup, poněvadž prý čeští novináři zradili národ a sloužili Němcům. Dovolujeme si tedy na tomto místě upozornit, že novináři nezradili národ, nýbrž byli donuceni opravovat báchorky emigrace, což je velký rozdíl. (...) Emigrace nás osočuje, že jsme spolupracovali s Němci. Ano, spolupracovali jsme a dosud spolupracujeme. Zachraňovali jsme českou krev, kterou páni emigranti chtěli prolévat ve prospěch Židů,“ ospravedlňoval si svou protektorátní kariéru Novák.

Šéfredaktor Arijského boje byl zatčen 15. května 1945. V březnu 1947 byl postaven před Národní soud spolu s čtyřmi dalšími novináři, z nichž dva už známe - A. J. Kožíšek a Alois Kříž. S těmito dvěma byl Novák také odsouzen k smrti provazem. Těžko se mohl obhájit. Svou žurnalistickou činnosti se snažil omlouvat tvrzením, že často pouze zpracovával materiály, které mu dodali nacisté. Své udavačské rubriky jako udavačské nevnímal a naopak se je snažil hájit tím, že sloužily k varování. Také měl od Waltera Langa údajně přislíbeno, že ti, o kterých bude psát, nebudou nijak postiženi. Už trestní oznámení tuto tezi označuje za „směšnou“. U soudu pak byla proti Novákovi použita mnohá svědectví lidí, kteří měli poté, co o nich byl napsán článek do Arijského boje, problémy s gestapem. Někteří byli zatčeni a vyslýcháni, někteří dokonce posláni do koncentračních táborů. A někteří z nich tam zemřeli.

Mimochodem, onen muž z první zprávy, kterou jsme citovali - ten, který občas chodí bez hvězdy a navštěvuje svou arijskou manželku v Modřanech - se jmenoval Karel Eben. Ona zpráva vyšla v Arijském boji 9. května 1942. V červnu 1942 byl Karel Eben zatčen, v červenci zařazen do transportu a v říjnu zemřel v Osvětimi.

Novákova obhajoba před soudem neobstál. Jeho žádost o milost byla zamítnuta. 26. března 1947 byl vynesen rozsudek. Rudolf Novák měl být popraven jako třetí, až po Křížovi a Kožíškovi. Protože jejich těla musela být sundána ze šibenic, byla Novákova smrt posunuta o hodinu. Získal tak čas se ještě rozloučit se svou družkou.

Není jasné, zda Novák vůbec věřil tomu, co za protektorátu psal. Sám po válce tvrdil, že ne, a vlastně tím jen potvrdil dojem, kterým jeho příběh působí. Rudolf Novák byl kariéristou, který sáhl po téměř každé příležitosti, aby si přilepšil. Jeden ze svědků, F. K. Zieris, o něm vypověděl, že byl „poživačník“. Novákovi šlo především o výhody, o peníze, o dobré postavení. Aby si to zajistil, dobrovolně spolupracoval s gestapem a SD a udával ve velkém.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.