08.04.2017, 11:43

Karel Křivan: Český politický marketing potřebuje Společenstvo prstenu, ne pohodlnou hobití noru

Já vím, že to všechno teprve začne, ale všimli jste si, jak hodně politici mluví v „předkampani“ o věcech minulých a málo o těch budoucích?

Karel Křivan: Český politický marketing potřebuje Společenstvo prstenu, ne pohodlnou hobití noru
Zdroj: Flickr

PR týmy vedou boje o minulost, protože zřejmě netuší, o co půjde v letech nadcházejících. To samozřejmě vnímají lidé mladší, kteří vidí, slyší i cítí, že skutečný svět se ubírá jiným směrem, řeší důležitější problémy než stratégové českých politických kampaní.

To pak má samozřejmě vliv na to, o jaké voliče se politici a jejich PR týmy snaží opřít. Jsou to lidé jaksi domáčtí, v chaloupkách s malými okny, a když většími, tak do vlastní zahrady, aby je nic nerušilo, pro které cizina znamená tak nanejvýš pláž a hotel. Tomáš G. Masaryk vysvětloval Karlu Čapkovi jak moc nám chybí moře. „Pravda, nám chybí moře, nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe,“ zní přesně ten citát.

Mně se velmi líbí termín “kuňkáme na sebe”, lépe bych ty naše politické kampaně nevystihl. Sám se v politickém PR pohybuji dost let, takže to není kritika chytráka, který prozřel, ale jedné z kuňkajících žab u toho rybníka. Ani se nesměji voličům. To vůdci mají zodpovědnost. Slabí lidé vás nepovedou daleko, protože mají strach. Bojí se, že nedojdou, že je to bude bolet, že vlastně není potřeba někam jít a objevovat svět nový. Špatní vůdci vás nechají ve vašich obavách, protože z nich těží. Duchem malí vůdci nemají velké sny. Potřebovali bychom Společenstvo prstenu. Osoby odvážné, odhodlané a věřící. V sebe, ve své přátele a v pravdu. V pravdu jako systém hodnot ne ujišťování se v bídných znalostech na úrovni přijímacích zkoušek na průměrnou školu.

Tvůrci politických kampaní bojují s komunisty, tedy léty osmdesátými, Zemanem a Klausem, tedy léty devadesátými, politickými kmotry a korupcí, tedy dekádou uplynulou. Ale odpovídá nějaká dosud představená komunikační strategie na jednoduché otázky: kdo jsme a kam jdeme, obyvatelé této země v naplno pádícím jednavacátém století? Co chceme, aby po nás zbylo? A neříkejte mi vyšší důchody nebo dálnice. To jsou úkoly pro úředníky a manžery, ne vůdce země. Co konkurenčního, jedinečného nabízíme světu kolem nás i v nás? Kolik nás to bude stát a co proto musíme udělat? Přitom se stačí rozhlédnout. A vidíte ani ne dvacetiletého kluka, který navrhuje, vyrábí a prodává boty hezké a pohodlné. Designéry, jejichž kreativita nechává zapomenout na opěvovaný Brusel. Mám na mysli Světovou výstavu a československou účast na ni, ne sídlo euroúřadů. Že to není politika, že to není praktické, že to neřeší naše každodenní problémy? Ale to není pravda. Cílem politické nabídky by měla být představa budoucnosti a místa každého z nás v ní. Pak se ale musíte v takové kampani opřít o společenstva prstenu ne bezduché armády netvorů.

Ještě je čas. Ještě se mohou stratégové politických kampaní, mnohé znám a jsou to lidé inteligentní, s přehledem, kteří se umí dívat “za moře”, zkusti zamyslet, jestli by to tady u nás nešlo jinak. Povedeme-li nadále tyto minulé PR války, pak ztratíme novou generaci a ty starší obujeme předčasně do papučí. Můžeme to zabalit, natřít lavičky kolem našeho rybníka a říkat si, jak to tady máme hezké. Pak se ale nedivme, když lidé, kteří touží po moři a nových objevech odtud odejdnou. O nic menšího se v této kampani nebude hrát než o budoucnost. Nemám pocit, že by si to jejich tvůrci dosud uvědomili.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.