Čeští novináři ve stínu hákového kříže: Jak očistná komise po válce zúčtovala s novináři kolaboranty

24.11.2016 10:49

V uplynulých měsících jsme vám na MediaHubu pravidelně přinášeli příběhy českých novinářů, kteří kolaborovali s nacistickým režimem. Pokud mezi ně započteme i příběh Wolfganga Wolframa von Wolmar (Němce, který protektorátní novináře řídil), tak se jich tu nakonec sešlo sedmnáct. Sedmnáct různých mužů s odlišnými politickými názory, vlastnostmi, motivacemi a slabostmi. Pokud lze z osudů této skupiny vyvodit nějaký obecný soud, pak je to, troufám si říct, tvrzení, že není kolaborant jako kolaborant.

Ono totiž už samotné označení kolaborant nelze snadno definovat. Vzniklo z francouzského collaborateur, tedy „spolupracovník“. Kdo všechno byli spolupracovníci nacistického režimu? Byli to pouze všeobecně nenávidění „zrádci národa“ typu Emanuela Moravce, nebo i lidé, kteří byli poslušní, aby mohli vykonávat svou práci a živit rodinu? Nebyli nakonec kolaboranty všichni, kteří nesebrali dost odvahy k odbojové činnosti? Zkrátka, pojem kolaborant je poměrně nejasný a označuje skupinu, do níž lze nakonec zařadit kdekoho. Je nesmysl posuzovat kolaboraci jako jednolitý celek zrádců.

Můžeme si, nicméně, pro zjednodušení kolaboranty rozdělit do několika skupin podle toho, jaký k nacistické okupaci zaujímali osobní postoj. Odborná literatura obvykle rozlišuje skupiny tři. První z nich byla kolaborace ideologická. Sem patří upřímně přesvědčení fašisté a antisemité, kteří tyto názorové pozice zastávali často už během první republiky. Někteří z nich své radikální postoje jen pozměnili, jiní uvěřili, že se jim podaří navázat rovnou spolupráci mezi německým nacismem a českým nacionalistickým fašismem (o kterou ale nacisté nestáli). Samozřejmě rozhodně platí, a připomínal to i historik Tomáš Pasák, že ne každý kolaborant byl fašista a ne každý fašista byl kolaborant.

Pro nacisty v protektorátu byl užitečnější druhý typ kolaboranta - to byli ti, kteří vycházeli z víry ve vítězství Německa a v nutnost se mu plně přizpůsobit. Symbolem tohoto druhu kolaborace se stal Emanuel Moravec a můžeme pod něj zařadit také část aktivistických šéfredaktorů. K otevřené, veřejně deklarované spolupráci s okupanty je přivedlo přesvědčení, že nacistická moc nad českými zeměmi přetrvá, často v kombinaci s osobní ctižádostí. Nespokojili se s tím, aby dělali pouze to, co bylo nutné. Z kolaborace si udělali politický program. Stali se aktivisty - upozorňovali na sebe, vkládali do šíření nacistické propagandy i svou kreativitu (nebo alespoň nadměrnou píli, pokud jim kreativita chyběla) a šli nacistickým požadavkům naproti.

 

 

Emanuel Moravec patřil mezi kolaboranty, kteří upřímně věřili ve vítězství Německa a chtěli se na něm podílet. (Foto: Archiv ČTK)

 

Asi největší skupinou pak byli konformisté, takzvaná „šedá zóna“. Lidé, kteří se s ideologií okupantů neztotožňovali a odmítali ji, ale v zájmu zachování vlastní existence a existence svých blízkých se přizpůsobili jejich požadavkům, přičemž mohli pouze doufat v brzké osvobození.

Samozřejmě, jak už bylo řečeno, jde o zjednodušení. A bylo by velkou chybou vnímat tyto kategorie jako jediné možné a pevně stanovené. Přístup jednotlivců se během let v totalitě různými způsoby měnil - někteří novináři se brzy po příchodu okupace stali aktivisty, ale s pozdějším vývojem války svou víru ve vítězství Německa ztráceli a snažili se svou dřívější činnost zakrýt nebo si získat alibi. Jiní se naopak stávali kolaboranty postupně a pak vytrvali až do konce. Jednoznačné rozdělení do skupin pak znesnadňují samozřejmě i ti, kteří svou kolaborací kryli nějakou odbojovou činnost, nebo třeba ti, kteří se přetvařovali natolik, že jejich skutečné vnitřní motivy můžeme zpětně odhadovat jen velice obtížně.

A tak, jako často není snadné objevit pohnutky jednotlivých postav (a stále musíme mít na paměti, že dokonale je už nikdy nezrekonstruujeme), je také těžké je dnes soudit. Na novináře byla kladena velká zodpovědnost a na jejich práci bylo dobře vidět. S uzavřením Mnichovské dohody a následným příchodem německé okupace se ocitli v nepředstavitelně nepříjemné situaci. Mediální historik Pavel Večeřa to ve své studii Ošemetné Scylly a zrádné Charybdy protektorátních novinářů vystihl takto: „Před novináři se otevíraly labyrinty plné úskalí, jimiž měli manévrovat tak, aby si nezadali osobní a národní ctí a zároveň jakž takž přijatelně uspokojili požadavky nacistických krotitelů tisku, vnucujících svou vůli stále nesmlouvavějším způsobem.“

Oněch úskalí skutečně nebylo málo. Někteří novináři ztroskotali na své odvaze se nacistům postavit a někteří naopak na jejím nedostatku; někteří na svém zklamání z Mnichova nebo z první republiky, někteří na strachu o svůj osud nebo o osud někoho jiného, jiní zase na vlastní ctižádosti nebo na touze po majetku. A i ti, kteří oním labyrintem proplouvali s vírou v český národ a s přesvědčením, že mu pomáhají, nemuseli být na konci přivítáni se slávou a vděkem. Po protektorátním labyrintu totiž nečekaly zrovna klidné vody.

To, jak se český národ po válce s kolaborací vyrovnal, je další stránkou věci, kterou dnes není snadné posuzovat. „Očistu“ totiž - kromě touhy po pomstě a kromě nenávisti vůči německému národu - ovlivňovala také nová politická situace. Jak říkají Dějiny českých médií 20. století od autorů Jakuba Končelíka, Pavla Večeři a Petra Orsága, na zúčtování profitovali mocensky zejména komunisté, kteří rozhodování o osudu kolaborantů často zcela řídili. Ani úklid v novinářském stavu nebyl výjimkou. Jak ve studii Poválečná očista v rámci Svazu českých novinářů píše Jan Cebe, velký vliv na něj měla skupina exilových novinářů okolo komunistického ministra informací Václava Kopeckého. Tito novináři celkově prosazovali přísnější potrestání kolaborace než představitelé domácího odboje - a tak kromě seznamu těch nejvýraznějších zrádců, kteří měli být okamžitě vyloučeni z novinářských řad a postaveni před soud (a kteří byli pozatýkáni často už během Pražského povstání), vznikla i očistná komise, která měla prověřit protektorátní činnost všech členů příslušné stavovské organizace.

Komise začala pracovat 11. května 1945. Zasedli v ní zástupci zahraničního i domácího odboje, ale také zástupci novinářů trpících v koncentračních táborech a vdov po popravených novinářích. Kdo chtěl po válce pokračovat v novinářském povolání, musel od komise získat potvrzení o bezúhonnosti. Žurnalista, který nepatřil k těm nejznámějším kolaborantům a byl ochotný se svého zaměstnání vzdát, se tak mohl vyšetřování zcela vyhnout.

 

Šéfredaktor Arijského boje Rudolf Novák byl za své články popraven (Foto. ČTK/Kandelar Ladislav)

 

Očistná komise měla k dispozici několik stupňů trestu. Nejtěžším z nich byl doživotní zákaz novinářské práce a současné předání provinilce soudům, které měly rozhodnout, zda se redaktor dopustil zločinů podle prezidentských retribučních dekretů. Novináře, kteří se provinili o něco méně, čekal pouze doživotní zákaz. Ještě nižším stupněm pak byl zákaz novinářské činnosti na dobu určitou, maximálně na jeden a půl roku. Nejnižší formou trestu, finanční pokutou, pak byli potrestáni ti, kteří se sice výrazněji neprovinili, ale jejich jméno se objevilo v prezenčních knihách protektorátního Presseklubu. Za každou návštěvu takzvaného „Wolframova salónu“ museli zaplatit 100 korun do fondu pro pozůstalé po popravených.

Celkový počet lidí, jejichž činnost měla být komisí pro očistu novinářského stavu prověřena, odhaduje Jan Cebe na bezmála 800. Skutečně ale nakonec prověřila asi jen polovinu. Činnost komise byla ukončena v únoru 1946, pak přišly na řadu soudní procesy.

Celkové počty potrestaných novinářů se v různých zdrojích liší. Podle dobového tisku a některých knih bylo doživotním zákazem činnosti potrestáno přes 80 novinářů, z toho 51 jich bylo dále předáno soudům. V dokumentech ale panuje určitý nesoulad a tak byly skutečné počty zřejmě o něco vyšší - jiné zdroje uvádějí, že doživotním zákazem bylo potrestáno celkem 109 novinářů, z toho 73 bylo doporučeno k soudům. Dočasným zákazem činnosti očistná komise potrestala dalších asi 40 novinářů. Pokutovaných bylo 58. Dá se tak odhadovat, že nějakým způsobem byla potrestána čtvrtina všech novinářů, kteří v protektorátu vykonávali své povolání a kteří toto období přežili.

 

Rozsudek nad aktivistickými šéfredaktory - 26. března byl vynesen rozsudek, jímž byli obžalovaní Dörfel, Šourek, Kříž, Kožíšek a Novák uznáni vinnými z podporování nacismu tiskem rozhlasem a na veřejných projevech, aby tak rozvrátili mravní, národní a státní vědomí čs. občanů, hlavně mládeže. Zleva: šéfredaktor "Česká korespondence" Dörfel, šéfredaktor "Moravské noviny" Emil Šourek, redaktor rozhlasu Alois Kříž, šéfredaktor "Polední listy" Antonín Jaromil Kožíšek a šéfredaktor "Arijský boj" Rudolf Novák - dobový text ČTK (ČTK/Kandelar Ladislav)

 

Kolaboraci těch nejvýznamnějších veřejných činitelů měl posuzovat k tomu účelu zřízený Národní soud. Stanuli před ním protektorátní ministerští předsedové Rudolf Beran a Jaroslav Krejčí, ministři jejich vlád, představitelé Českého svazu pro spolupráci s Němci, Kuratoria pro výchovu mládeže a České ligy proti bolševismu, přední čeští fašisté a také dvě desítky novinářů. Což potvrzuje, jak velký význam byl novinářské kolaboraci přikládán. Většina z těchto žurnalistů byla odsouzena k pobytu ve vězení; tresty se pohybovaly mezi 18 měsíci a 20 lety. Václav Crha dostal doživotí a dalších sedm šéfredaktorů bylo odsouzeno k smrti provazem: Antonín Jaromil Kožíšek, Karel Werner, Jaroslav Křemen, Emanuel Vajtauer, Vladimír Krychtálek, Alois Kříž a Rudolf Novák. Skutečně popraveno jich však bylo pět - Křemen dostal milost prezidenta republiky a Vajtauer zmizel a byl odsouzen v nepřítomnosti.

Byla poválečná spravedlnost k novinářům tvrdá? Nepochybně. A byla skutečně spravedlivá a zasloužená? To už je otázka, na níž si netroufám odpovídat. Ani to není cílem našeho seriálu. Jeho účelem bylo sestavit z knih, archivů, studií a starých novinových článků jednotlivé příběhy. Příběhy lidí, jejichž jméno se často stalo synonymem pro zradu; lidí, kteří neobstáli v těžké zkoušce; lidí, kteří z nějakého důvodu propůjčili svůj hlas krutému, zločinnému nacistickému učení. Snad tyto příběhy stojí za to, aby byly vyprávěny a znovu a jinak nám připomínaly tu vzdálenou, těžkou a temnou dobu, která je hrůzným dokladem toho, čeho je člověk schopen, a na kterou bychom neměli zapomenout.

Podobný obsah