08.08.2017, 11:23

Měsíc od tragické nehody přenášené na Facebooku: Využití v prevenci nemá smysl. Drastické záběry nikoho neodradí

Před měsícem vzrušila české uživatele Facebooku a prakticky veškerá tuzemská média tragická událost - nehoda, při které zemřela jedna žena a druhá byla zraněna.

Měsíc od tragické nehody přenášené na Facebooku: Využití v prevenci nemá smysl. Drastické záběry nikoho neodradí
Zdroj: YAN RENELT, MAFRA

Ty rychlou a nebezpečnou jízdu online vysílaly na Facebooku. Video se pak krátce po nehodě stalo hitem - každý jej chtěl vidět a sdílení dosáhla obrovských čísel. Krátce po medializované nehodě dostali zástupci BESIPu nápad, že by jej šlo využít v rámci prevence.
„Většinou používáme záběry z kampaně Nemyslíš, zaplatíš! nebo ze zahraničí. Toto drsné video bychom chtěli mít k dispozici, protože jde o velmi specifický případ,“ uvedl pro zpravodajský portál Lidovky.cz Jan Pechout z BESIPu, tedy oddělení ministerstva dopravy, které se zabývá bezpečností na silnicích.

Tento nápad se kromě nadšených reakcí (Ano, ukažte to všem, ať ví, jak mohou dopadnout) setkal i s kritikou právníků a některých odborníků. Měsíc od nehody máme už od události odstup a je možné se na to tedy v klidu a bez emocí podívat ze dvou pohledů - jednak z hlediska zákona, ale hlavně odpovědět na otázku, zda využití takovýchto videí má skutečně smysl v rámci prevence.

Právo

Zveřejnění videa dvou mladých žen může snadno představovat zásah do jejich práva na ochranu osobnosti, případně práva na ochranu osobních údajů, a do autorského práva ženy, která video natáčela. Tato překážka je, alespoň teoreticky, snadno řešitelná – BESIP jen musí získat souhlas všech zúčastněných osob.

Ochrana osobnosti podle občanského zákoníku se uplatní v případě obou žen, ať už přímo, nebo v podobě postmortální ochrany, kdy se ochrany může domáhat kdokoli z blízkých zesnulé ženy. Video zachycuje projevy osobní povahy (kterými jsou v daném případě rozhovory žen) a jejich podobu, přičemž ani jedno není možné bez uděleného souhlasu šířit. Zákon sice nabízí výjimky z tohoto pravidla například v podobě umělecké licence, nebo možnosti dalšího šíření záznamu, pokud byl pořízen se souhlasem a je od počátku zřejmé že záznamu bude šířen (což odpovídá povaze Facebooku), na daný případ se však nebudou vztahovat. Výjimka dalšího šíření je totiž limitována výraznou změnou okolností, která nastala právě nehodou. Umělecká licence je pak omezena zásadou přiměřenosti a nesmí být užita v rozporu s oprávněnými zájmy člověka, což se, vzhledem k citlivosti materiálu zobrazujícího smrt jedné ze zaznamenaných, může snadno stát.

Paralelně vedle ochrany osobnosti zasáhnou do případu rovněž pravidla ochrany osobních údajů. Bude tomu tak pouze v případě přeživší ženy, protože ochrana osobních údajů se nevztahuje na zesnulé. Videozáznam bez pochyby obsahuje její osobní údaje, ať už se jedná o její podobu, hlasový záznam, způsob, jak se pohybuje a vše další, dle čeho je možné ji přímo nebo nepřímo identifikovat. „Rozmazání“ obličejů žen tak osobní údaje z videa neodstraní. Ke zpracování těchto údajů za účelem vytvoření preventivního videa, potřebuje BESIP právní titul. Zákon o ochraně osobních údajů jich nabízí hned několik, žádný z nich ale neodpovídá této situaci, a to ani zpracování „oprávněně zveřejněných údajů“. Byť se právní doktrína v zásadě shoduje na tom, že osobní údaje, které na internet umístí člověk, kterého se týkají, jsou oprávněně zveřejněné (například viz POSPÍŠIL, Daniel. § 5 odst. 2 písm. d). In: KUČEROVÁ, Alena et al. Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 143), ustanovení obsahuje brzdu v podobě odkazu na nezbytnost dodržení práva na ochranu osobnosti. BESIPu tak nezbývá než se, opět, spolehnout na starý dobrý souhlas přeživší ženy. Je třeba upozornit na to, že v obou případech platí, že souhlas je možné kdykoli odvolat. Pokud by se tak například stalo, že po nějakém čase by přeživší žena, nebo pozůstalí došli k tomu, že si ve skutečnosti nepřejí užití materiálu takovým způsobem, třeba proto, že neustálé připomínání tragédie by už nechtěli snášet, BESIP by musel jejich přání respektovat i přes náklady doposud vynaložené na kampaň.

Třetí právní překážkou, stojící mimo předešlé dvě, je pak autorskoprávní ochrana videa jako autorského díla. Vykonavatelem práv je jeho autorka a společnost Facebook. V podmínkách užití služby Facebook, se kterými každý uživatel musí před zahájením používání služby souhlasit, totiž stojí, že sdílením autorskoprávně chráněných děl je společnosti Facebook udělena celosvětová přenosná bezúplatná licence, která opravňuje užití díla i za komerčními účely (viz např. Autorské právo na sociálních sítích: Facebook může veškerý sdílený obsah použít pro komerční účel). Licence pak trvá tak dlouho, dokud na sociální síti existuje dané dílo alespoň v jedné kopii (sdílení). Autorský zákon sice rovněž obsahuje řadu zákonných licencí a výjimek z ochrany, ani jedna však není pro tento případ využitelná. BESIP tak navíc k předchozím souhlasům potřebuje získat licenci k užití díla, ať už od autorky, nebo od společnosti Facebook.
Výše uvedené ukazuje na omyl, který je poměrně hodně rozšířený. Argument „je to na Facebooku, mohu to použít“ je úplně lichý. Pouhý akt sdílení na sociální síti neznamená, že je možné se sdíleným obsahem dělat cokoli. Jedná se o klasický rozpor mezi právní a faktickou technickou realitou. Sdílený obsah je vypuštěn do světa a prakticky je těžké zajistit jeho úplné odstranění, byť by třeba byl protiprávní. Koneckonců, přesně k tomu došlo: rodina zesnulé se zcela pochopitelně a zcela neúspěšně pokusila o stažení videa ze sítí. To je stále snadno dohledatelné: a pokud se někdy povede ho skutečně odstranit, tak jenom proto, že už nikomu nebude stát za upload a bude v oběhu video ještě senzačnější, ještě syrovější.

Na druhou stranu ale v případě jeho dalšího zpracovaní je třeba nezapomenout na práva s obsahem spojená, která zveřejněním na síti prostě nezmizí. Úvahu, že to tak přece ale dělají všichni, je třeba potom odmítnout jako vyloženě chybnou. Je otázkou, zda by pro BESIP nebylo jednodušší natočit nové video, byť třeba velmi přesně inspirované skutečnou událostí. A hlavně - měl by to BESIP dělat?

Výuka

Trochu kontroverznější otázkou je totiž účinnost využití videa pro výukové účely. Zatímco zákon hovoří alespoň přibližně jasně, efektivita učení je věc často velmi kontextuální. Pro účely článku jsme si situaci trochu zjednodušili a rozhodli se, že nemůžeme hodnotit například hypotetický výukový program ve kterém by bylo video užito jako celek, protože ho zkrátka neznáme a znát nemůžeme. Pro naše účely budeme považovat video za propagační materiál založený na strachu. Hraný materiál tohoto typu je poměrně populární: u nás Nemyslíš, zaplatíš, jinde ve světě například tento “žert” nebo tato novozélandská reklama.

A k těm už nám má výzkum co říct. Například prostřednictvím studie, která sleduje 60 let strašení ku zdraví obecně. Podle závěrů této studie, jsou odstrašující obrázky, videa a podobné prostředky sice efektní, nikoliv však příliš efektivní. Zde je samozřejmě možné namítnout, že takové ježdění autem a kouření cigaret, na kterých stojí zmíněná studie, jsou dvě úplně odlišné věci a bolestivá, náhlá smrt ve vozidle je účinnější přesvědčovací argument než zčernalá plíce kuřákova v neurčité budoucnosti.

Pro vyvážení najdeme i argumenty pro. Kampaň by zcela jistě měla odrazovat od nezodpovědného chování za volantem. A tomu, specificky pití za volantem, se věnuje článek Alexe Piquera a Raymonda Paternostera z roku 1998. Pro autory sloužilo pití a řízení jenom jako potvrzení jejich širšího konceptu odrazování, ale ukázalo, že jasná a pravděpodobná hrozba a individuální následky skutečně odrazují řidiče od nežádoucího chování.

Jenže, metaanalýza "The Impact of Threat Appeals on Fear Arousal and Driver Behavior: A Meta-Analysis of Experimental Research 1990–2011" vycházející z dvaceti let pokusů se nakonec ukázala zdaleka nejpodobnější naší situaci a její výsledky jsou poměrně zjevné. Velmi zkráceně: skupiny, které se setkaly s hrůzu nahánějícími prostředky se sice více bály, ale přenos k lepšímu řízení už nebyl nijak zásadní. To by se mohlo zdát jako jasný a dostatečný důvod dále tímto směrem nebádat, což by ale bylo příliš zjednodušující. Cílem takové kampaně totiž zřejmě nejsou jen řidiči a jejich schopnosti, ale i tlak na společnost a snaha o denormalizaci škodlivého jednání. Možnost prakticky nahlédnout dopad kampaně na obyvatelstvo by mohlo nabídnout vyhodnocení kampaně “Nemyslíš, zaplatíš” ukončené roku 2010. Bohužel se nám povedlo dohledat pouze jednu bakalářskou a jednu diplomovou  práci. I vzhledem k datu publikace prací (2010) ani jedna nepřinesla relevantní závěry ohledně účinnosti kampaně. Mimochodem, na nedostatek hodnocení úspěšnosti těchto kampaní si stěžují i dopravní experti.

Nezbývá nám tedy, než být k výukovým a odstrašujícím účinkům šíření diskutovaného videa spíše skeptičtí.

Závěrem

Vraťme se k nápadu BESIPu s využitím materiálu z nehody. Jan Pechout z BESIPu poskytl na to téma rozhovor Deníku. Při jeho bližším čtení nás možná něco překvapí. Je to hledání smyslu. “Čím je video cenné pro odborníky?”, ptá se autor rozhovoru. Už ten předpoklad, že musí být nutně cenné je trochu nesamozřejmý, ale odpověď se dovídáme: je opravdové. “Použijete tuto nehodu alespoň jako odstrašující příklad při osvětě ve školách i jinde?”, jakoby vytěžení tohoto účelu ze smrti člověka něco zásadního změnilo, jakoby ukázání “vskutku, člověk může zemřít v autě” někoho překvapilo. Stále se ale jedná jenom o kamínek na začátku laviny.

Podobně a často ještě moralističtěji se totiž při dalším šíření videa oháněli youtubeři, bulvár i seriozní média - pohleďte, co se může stát, poučte se, rozčilte se. Z klasického šokantního bulváru a kabaretu, který má svoje místo a nemá vůbec smysl ho potlačovat, se pokusila média s drobným přispěním BESIPu udělat něco víc než krvavou historku. Proč? Protože na něj šlo přilepit nálepku poučnosti, která instinktivně funguje, obzvláště v kombinaci s pocitem, že to nějak právně musí jít. My jsme dospěli k názoru, že právně to je bez výslovného souhlasu zúčastněných nemožné a didakticky velmi neefektivní.

Pokud bychom z celé smutné kauzy měli vyvodit nějaké ponaučení, je jednoduché. Při nevyhnutelné příští nehodě říkejme jenom “tragédie!” a pak tím stejně zaplňme média, ale nepřidávejme nadstavbu moudrého využití. Není tam.
To samozřejmě neznamená, že nemá smysl dělat osvětové kampaně - naopak. A abychom končili na pozitivnější notu, najdou se i videa, která se nám jenom líbila. Tak si ho pusťte.

Autoři článku:

Jakub Míšek je Ph.D. student na Ústavu práva a technologií. Zaměřuje se na ochranu soukromí a osobních údajů v informačních sítích.

David František Wagner je Ph.D. student Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.