25.12.2015, 12:51

Alice Tejkalová: Spoustu čtenářů ani nezajímá, když si novináři mezi sebou vyřizují účty

S Alicí Tejkalovou o generační obměně novinářů, malých žurnalistických projektech a postrádání stranických médií.

Alice Tejkalová: Spoustu čtenářů ani nezajímá, když si novináři mezi sebou vyřizují účty

Zveřejňujeme druhou část rozhovoru s Alicí Tejkalovou. První najdete zde

 

Škodí české žurnalistice generační skoky?

Ano, strašně. Po revoluci museli z médií odejít lidé, spojení s komunistickým režimem, a vrátili se ti, kteří přes dvacet let (od roku 1968) žurnalistiku nedělali.  Po roce 1989 se dostali na významné pozice mladí lidé, kteří dnes už jsou poměrně zkušení a odcházejí mimo média. A až odejdou všichni, tak nebude, kdo by to za ně vzal - generace mají spolu soužívat právě proto, že se navzájem obohacují zkušenostmi. Plná média starších novinářů nedělají dobrotu, plná média mladších novinářů taky ne.

 

 

Platí to u soukromých i u veřejnoprávních médií? Přece jen mám pocit, že v České televizi a Českém rozhlase není ta věková struktura tak polarizovaná.

Je to i tam. Podívejte se třeba na ČT24, tam jsou stále mladší moderátoři – starší si dělají svoje projekty, viz například Martin Veselovský s Danielou Drtinovou. Česká televize drží samozřejmě v regionech kvalitu tím, že tam reportéři dokonale znají lokální prostředí, proto se tak často nemění. V Praze ovšem moderují zpravodajské relace lidé, jejichž věk rozhodně není tak vysoký.

 

 

Čím může být způsobená fluktuace té „střední žurnalistické vrstvy“ (míněno z věkového hlediska)?

Oni se ten tým (v České televizi) snaží maximálně stabilizovat, což ale neznamená, že ty moderátory za další 2-3 roky nenahradí někdo mladší. Televize má velkou spotřebu lidí, proto taky tak často vídám na obrazovce naše studenty. Živé vysílání je velice fascinující, takže se dělá téměř ke všemu. Je to efekt na úkon kvality vysílání. Ale já sama na sobě cítím, že jsem v tomto ohledu oldschool. Mým studentům to vůbec nevadí, považují to za akční a samozřejmé. Doba se vyvíjí – podívejte se na reportáže z doby před 15 lety. Dnes jsou reportáže o hodně kratší. Minuta a půl byla dříve jakože „to jste mi nedali moc času“, dnes je to „supr“.

 

 

 

 

O žurnalistiku je zájem - kolik lidí berete?

Bereme zhruba každého osmého. My vyučujeme žurnalistiku, mediální studia a marketingovou komunikaci spolu s PR. Zvláště poslední obor má v posledních letech suverénně nejvíce uchazečů, tam odmítáme nejvíc. Přijímáme tak 80 lidí do ročníku.

 

 

Pro kolik studentů je vaše škola první volba?

Pro drtivou většinu. Nepotřebujeme přijmout 100 lidí, aby jich 80 nastoupilo. Stačí třeba 85. U magisterského studia je to ale trochu alchymie. Jak namíchat poměr těch, které přijmete, abyste naplnil ročník, moc vám jich nezbylo, a aby se vám nestalo, že uděláte tu čáru moc nízko? I přes intenzívní tlak na to, aby studovalo co největší množství lidí, my zastáváme spíše názor, že na vysoké škole by neměl studovat úplně každý.

 

 

Jak se studenti vaší fakulty uplatňují v praxi?

Obecně si Univerzita Karlova stojí velmi dobře, a ani absolventi naší fakulty s uplatněním rozhodně nemají. Většinou se v médiích chytnou ti, kteří už někde během školy byli na praxi formou praxe nebo částečného úvazku – ostatně těch, kteří by při škole nic nedělali, je minimum. Všichni vědí, že nějakou praxi potřebují. Lidí s humanitním vzděláním vyleze každý rok několik desítek tisíc, a vy potřebujete ukázat, že právě vy na to máte.

 

 

 

 

Co si myslíte o nových menších mediálních projektech? Proč je teď taková expanze malých zpravodajských serverů, a jak mohou mediální scénu obohatit?

Já jsem se na ně hrozně těšila, když je jejich tvůrci avizovali. Říkala jsem si, že se konečně někdo začal soustředit na quality journalism nebo slow journalism. Není to trend jen u nás, a nemá to zas tak moc společného se změnou vlastníků, spíše to souvisí s finanční krizí – všude se redukovaly stavy a všude se najednou ocitlo na trhu spousta volných novinářů, kteří si chtěli založit svoje projekty.

 

 

A naplnily tyto projekty vaše očekávání?

Já jsem vítala to, že často šéfredaktoři významných redakcí při návštěvě naší fakulty na dotazy studentů vždycky říkali: chtěli bychom víc času na kvalitní žurnalistiku, chceme dělat slow journalism, ale není ne to čas, děláme pro velký mediální dům, je to hrozně složité, příliš drahé... a pak najednou přišli s tím, že to chtějí dělat na vlastní pěst. Tak já si řekla hurá – jestli tohle je výsledek vlastnických změn, tak to je super. Pro mě to, že některé projekty vznikly a etablovaly se jako média, která se chtějí zaměřit na náročného čtenáře, co chce víc číst, má o to zájem, není úplně na ty instantní zprávy ze zpravodajských serverů, představovalo skvělou zprávu. Nemám ale ráda takové to hašteření, přetahování se a dokazování „za nás bylo (v tom a tom médiu) líp“, případně „my chceme tohle dělat proto, že ti, kteří v nějakém médiu zbyli, to dělají špatně“. A to přetahování se na sociálních sítích, nadávání si kdo má jakou titulku… to není důstojné. Ano, dělá se to běžně, je to typický český rys… všichni si raději podrážejí nohy, než aby se domluvili a pokusili se z dané situace vytěžit co nejlepší výsledek. Obecně si myslím, že si lépe vedou u čtenářů média, která se tomu vyhýbají.

 

 

Jakto? Bulvární média přece spolehlivě vedou žebříčky prodejnosti.

To ano, ale spoustu čtenářů nezajímá, když si mezi sebou vyřizují účty novináři. Oni neví kdo s kým byl v jedné redakci, kdo s kým chodil, je to pro ně nezajímavé a nechápou kontext sdělení. Na druhou stranu máte pravdu: když se pere špinavé prádlo, všichni koukají zpovzdálí, jestli na tom přece jen nebude něco pikantního. Trochu ten voyerismus je asi v každém. Pro mě je to ale věc, která mi zahlcuje sociální sítě. Až jsem si pár kolegů musela vymazat… nechci vědět nic o jejich politických názorech, ani o tom, co soukromého vytahují na lidi, se kterými dříve spolupracovali. To prostě ráda nemám. Vadí mi také kopírování článků. Dlouhá léta předplácím Time, zvykla jsem si na něj a přináší jinou perspektivu – když pak někdy najdu jejich texty poloopsané v jiných českých médiích, tak si říkám: to je opravdu velká inspirace.

 

 

Vy se netajíte tím, že byste přivítala návrat stranické žurnalistiky. Proč?

Přišlo by mi to hrozně osvobozující. Spousta lidí se nám snaží vnutit, že stranická žurnalistika je špatná. Pokud je to přiznané, není to vůbec žádný problom. Když čtete noviny z období první republiky a vidíte, jak se ti lidé mezi sebou hádají, vyjasňují si svoje politické názory… to, že my dnes máme pozici anglosaskou (čili neutrální), to je důležité a nezbytné pro veřejnoprávní média.

 

 

Takže jaký model preferujete?

Líbil by se mi ten systém, kdy je stranická žurnalistika a vedle nich silná nadstranická veřejnoprávní média. Já si fakt myslím, že kolegové v rozhlasu i v televizi se snaží. A že se snaží i lidé v tisku.

 

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.