Adam Komers: O atmosféře strachu na Kavčích horách a o Radě ČT, která „funguje“ jako osobní ochranka generálního ředitele

31.5.2016 12:44

Adam Komers byl v mnoha ohledech tváří České televize. Ne tou oficiální, spíš naopak. Vystihoval ale její étos, profesionalitu a snahu zaměstnanců tlačit zespodu na co nejvyšší kvalitu tohoto veřejnoprávního média. Když se v ČT objevil nějaký problém, byl to on a lidé okolo něj, kdo se ozvali první. Třeba jako v případě tzv. Krize v České televizi v letech 2000 – 2001. Jeho odchod z ČT po pětadvaceti letech proto mnohé překvapil.

 

První otázka je jasná. Proč jste opustil ČT?

Když to shrnu: únava materiálu a pud sebezáchovy. Zkrátka jsem měl pocit, že už ČT nemám co nabídnout a ona mě přestala profesně naplňovat. Obecně šlo ale o to, že si velmi vážím svobody a v ČT jsem si připadal čím dál více nesvobodný. Vážně jsem nechtěl přemýšlet nad tím, jestli to, co někde říkám se bude líbit mým nadřízeným.

 

Takže v ČT přituhlo?

Možná přituhlo ve mně. Nebo jsem to začal víc vnímat.

 

Váš odchod byl skutečně dost radikální. Změnil jste rovnou i profesi. Nyní máte vinotéku v pražské Myslíkově ulici, kde prodáváte vína z ekologického zemědělství.

Člověk v určité etapě života potřebuje změnu, vyzkoušet si něco jiného. Nikdy neříkej nikdy, možná se do médií vrátím, ale v tuhle chvíli tu potřebu nemám. Chci si navíc vyzkoušet být sám za sebe a postarat se sám o sebe. Uvidíme, jestli to zvládnu.

 

Ta televize vás ale stejně dohání. Když jsem přišel k vám do vinotéky, zrovna s vámi divoce rozprávěl nějaký člověk o ČT.

To je docela běžné, že když mě lidé poznají, tak si při ochutnávce vína chtějí o televizi povídat. Pro mě je příjemné setkat se i s jinými lidmi než těmi z České televize. Kavčí hory jsou akvárium, ve kterém si můžete spokojeně plavat, aniž byste přišel do kontaktu s jinými lidmi než jsou televizáci. A to bylo v poslední době dost depresivní, protože jsem měl kolem sebe jenom naštvané a frustrované lidi a tady zjišťuji, jak jsou lidi v pohodě a i když často nemají stejný názor jako já, je s nimi většinou slušná a zajímavá debata.

 

Dneska už by to nešlo, na Kavčích horách převážila normalizační mentalita. Je to něco, co jsme my dřív narození už zažili – atmosféra strachu a pocit, že budu radši mlčet, protože bych si mohl nějak uškodit... (ČTK/Mášová Petra)

 

 

Ta naštvanost na chodbách Kavčích hor pramení z čeho?

Velmi frekventované věty v ČT jsou: „To nejde“ a „To je problém“. Takové ty stereotypy velké firmy, kdy vlastně nikdo za nic pořádně nezodpovídá, na všechno je potřeba tisíc podpisů a je těžké něco někam pohnout. Ta nepružnost spoustu lidí štve. Já jsem se domníval, že s tímhle vedením se ta televize rozpohybuje, že se to změní k lepšímu, ale opak je pravdou. Vše je víc těžkopádné a neprůchodné než dřív. To dobrou náladu zaměstnanců nepřináší.

 

Tak asi těm, co nic nechtějí dělat a mají svou pohodu, to může náladu zvedat, ne?

O těch, samozřejmě, nemluvím. V ČT jsou ale pořád lidé, co by chtěli něco dělat a rádi, ale ti to mají stále těžší. Alespoň takový je můj pohled a má zkušenost.

 

No vidíte a přitom ten obraz, který ČT v mnoha ohledech zdařile buduje, je dynamická a moderní televize evropského formátu.

Je to jenom líbivé povrchní pozlátko. ČT je ve skutečnosti spíš špatná komerční televize než moderní evropská televize veřejné služby.

 

Nevidím jediný důvod, proč by nad veřejnými penězi neměla být kontrola nejvyšší autority jakou je NKÚ. Jasně, vedení ČT vám řekne, že probíhají audity a že to Rada ČT kontroluje, ale to je naprosto směšný argument... (Foto: ČTK/Kamaryt Michal)

 

 

Těch pořadů, které byste mohl vzít z programu ČT a zasadit do vysílání libovolné komerční televize včetně TV Barrandov, jsou minimálně desítky. Třeba tancování s celebritami.

Zrovna to by mi až tak nevadilo. Slušné chování a tanec, to je alespoň nějaká společenská veličina, ale kdykoliv jsem si pustil ČT 1, vybafne na mě Televarieté, ČT 2 se proměnila ve špatný cestovatelský kanál. Já se nechci dívat na patnáct let staré cestopisy, které už jsou dneska neplatné nebo na úplně hloupé cestopisy typu Dobrodruh, kde nevíte, jestli to myslí vážně nebo si z vás dělají legraci. To se pak za tu instituci, ve které pracujete, začnete strašně stydět.

 

Na jednu stranu se tam objevují bizarnosti typu Dobrodruh a na druhou musíte mít na každou pitomost těch „tisíc podpisů“. Jak mohou takové nesmyslné pořady přes tak nepružnou organizaci projít?

To jsem nikdy nepochopil. Je to velká neznámá pro mnoho lidí, co dělají v ČT spousty let. Na zajímavé dokumenty podle vedení pořád nejsou peníze, ale pak se divíte, co všechno se nakonec natočí a odvysílá.

V ČT je to teď samý manažer a platí tam prostě nějaká zvláštní pravidla. Třeba, že když někdo někoho nemá rád, tak ten člověk na obrazovku nesmí. S tím jsem se potkal několikrát. Jak je to možné? Takhle přece nemůže veřejnoprávní televize fungovat. Ta patří koncesionářům, ne těm manažerům. Oni nemají právo rozhodovat na základě osobních animozit zda ten či onen někam smí či nesmí jenom proto, že ho vedení nemá rádo. Narážel jsem na to pořád a když o tom dnes mluvím, běhá mi pořád husí kůže po těle.

 

ČT bývá kritizována také za spolupráci s vybranými externími dodavateli a ceny, které jim platí.

Kdo se proti něčemu takovému ozve, s tím se nekompromisně zatočí. Mnozí lidé to pochopili a mlčí. Velkou nadějí pro rozkrytí těchto vztahů s vybranými externími dodavateli bylo, že ČT bude kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad. No a teď to Senát zhatil. Taková praktická ukázka boje proti korupci v České republice.

 

Přitom ČT hospodaří skoro se sedmi miliardami korun, kontrolu by to chtělo.

No jistě, navíc jsou to veřejné peníze. Nevidím jediný důvod, proč by nad veřejnými penězi neměla být kontrola nejvyšší autority jakou je NKÚ. Jasně, vedení ČT vám řekne, že probíhají audity a že to Rada ČT kontroluje, ale to je naprosto směšný argument.

 

Protože auditora si vybere vedení ČT a Rada podle posledních případů docela slušně kryje generálnímu řediteli záda?

Rada ČT už několikrát prokázala, že funguje spíš jako osobní ochranka generálního ředitele než kontrolní orgán.

 

 

 

Jednou už jste se ale něčemu podobnému jako zaměstnanci ČT dokázali postavit. Byla asi jiná politická situace, ale pořád je tu veřejnost, která během tzv. Krize v ČT stála za vámi.

Dneska už by to nešlo, na Kavčích horách převážila normalizační mentalita. Je to něco, co jsme my dřív narození už zažili – atmosféra strachu a pocit, že budu radši mlčet, protože bych si mohl nějak uškodit.

 

No, platy v ČT rostou, tak je asi o co se bát.

Jak komu. První, co nový manažerský management udělal, bylo, že sebral fond na mimořádné odměny, takže jsme neměli jak motivovat a hodnotit dobrou práci redaktorů. To trvalo velmi dlouho, než se to nakonec podařilo trošku změnit. Paradoxem je, že nás pořád posílali na různá manažerská školení, kde nám dávali lekce jak je motivace zaměstnanců důležitá. My jsme těm školitelům říkali, že by to měli vysvětlit vedení, které nám ty motivací složky sebralo.

 

Odbory v ČT byly vždy tradičně silné. Proč jste s tím jako odboráři nemohli pohnout?

Odbory hlavně ČT neřídí a řídit nechtějí. Odbory na ty problémy, o kterých tu teď mluvíme, upozorňovaly a snad ještě upozorňují. Mířili jsme vždy přímo za generálním ředitelem. Ten třeba slíbil pravidelné měsíční schůzky s odboráři, ale to se velmi rychle rozplynulo spíš ve velmi sporadická setkání, pokud vím.

 

Dotýká se nějak ta atmosféra a problémy, o kterých jste mluvil, zpravodajství?

Jistě, hlavně v tom, že mu chybí zkušení novináři. Taková ČT24 je plná mladých lidí bez zkušeností. Ti, co zkušenosti mají, či je postupně získali, odcházejí a ta televize je bez jakékoliv snahy udržet pouští. Hlavní věcí je totiž loajalita k vedení. To je základní a prioritní věc, která se vyžaduje a jakmile má někdo na věci jiný názor a nedejbože ho řekne nahlas, je z něj hned největší nepřítel lidu. No a tahle schopnosti kriticky hodnotit vedení přichází se zkušenostmi a věkem, takže pak tihle lidi nakonec na vedení naráží a odchází.

Já jsem asi poslední iluze ztratil v době, kdy jsme podávali tzv. Podnět 24 Radě ČT, kdy jsme upozorňovali na věci, které by se ve zpravodajství neměly dít. Rada ČT ve spolupráci s generálním ředitelem to zamítla takovým způsobem, že jsem začal poprvé uvažovat, že je čas odejít. Najednou jsem si připadal jako bych se ocitl v laboratoři pro výzkum totalitních režimů. Najednou jsem byl označen za někoho, kdo kazí práci ostatních, začnou vás skandalizovat jako nepřítele ČT24 a zjistíte, že jsou najednou lidé, kteří se s vámi bojí potkávat a mluvit.

 

A tak jste se rozhodl stát obchodníkem s vínem.

Je to splnění mého druhého dětského snu. Ten první – být televizákem – jsem si plnil pětadvacet let. Druhý byl mít hospodu na horách. No, je to v Praze a není to hospoda, ale i tady máme kromě vína, které je ekologicky pěstováno a vyráběno, i jídlo. Máme tu navíc skvělou partu lidí, co si navzájem pomáhají a věří tomu, co děláme. Vlastně říkám, že jsme si tu vytvořili takovou chráněnou dílnu. Baví mě to a třeba to bude i fungovat.

Podobný obsah