30.07.2015, 00:15

Saša Uhlová: Deník Referendum a Respekt? Jsme si blízcí, tak do nich šijeme

Saša Uhlová: Deník Referendum a Respekt? Jsme si blízcí, tak do nich šijeme

Zveřejňujeme druhou část rozhovoru s výraznou postavou české levicové žurnalistiky Sašou Uhlovou. V ní se mimo jiné věnujeme Zdeňku Bakalovi, o jehož působení na Ostravsku psala sérii sociálních reportáží, a také obecně tématu nových vlastníků českých médií.

 

"Když chci přístup k někomu, tak ho získám snáz než můj kolega, protože často ty důležité lidi znám třeba z dětství." (Foto Martin Vandas)

 

Proč se Deník Referendum tak často pouští do Respektu?

Respekt představuje symbol těch novinářů, kteří píší jakože objektivně a mají vliv na významnou skupinu lidí. (Více k tomuto tématu najdete v první části rozhovoru se Sašou Uhlovou) Jsou tvůrcem mínění elit a jsou přesvědčení, že dělají nejkvalitnější žurnalistiku. Jenže některé jejich postoje, které se v jejich článcích odráží, jsou podle nás za hranicí propagandy a to nás irituje. Já se v tom snažím krotit, protože si zároveň uvědomuji, že tenhle časopis se v mnoha tématech odlišuje od ostatních v tom, že nejde za některé hranice, takže například nemají vůbec xenofobní nebo sexistickou rétoriku.

 

Teď asi urazím redakci Respektu i Deníku Referendum, ale mě spíš přijde, že jste si v mnoha ohledech dost blízcí.

No, mě jsi neurazil, já to tak také cítím, naše redakce jsou si v mnohém blízké, ale lišíme se v analýze příčin, proč se věci dějí a v představě, jak je napravovat a jak o nich psát.

A na rovinu, je v tom v mém případě i nějaká ta lidská závist, protože mě štve, že mají prachy na to dělat kvalitní žurnalistiku. Prachy, které my nemáme. A jsem samozřejmě vnitřně přesvědčená, že bych to v podobných ekonomických podmínkách dělala lépe než oni.

 

"No, ze své rodiny jsem největší lůzr, co se živobytí týče a jsem nejmíň intelektuál. Tomu levicovému jsem kromě toho rodinného dědictví přilnula i svým životem." (Foto Laetitia Helfer)

 

Jsi dcerou Petra Uhla, slavného levicového novináře. Pomáhá ti tvoje jméno v práci?

Jasně, když chci přístup k někomu, tak ho získám snáz než můj kolega, protože často ty důležité lidi znám třeba z dětství.

 

A pokud ne, tak jsou na tebe minimálně zvědaví.

Přesně.

 

Nebouřila ses někdy tomu rodinnému dědictví? Nechtěla jsi uhasit pochodeň levicové žurnalistiky, místo abys ji nesla dál?

No, ze své rodiny jsem největší lůzr, co se živobytí týče a jsem nejmíň intelektuál. Tomu levicovému jsem kromě toho rodinného dědictví přilnula i svým životem. Třeba když jsem sama bydlela ve Francii v muslimském ghettu a k lidem na okraji tíhnu emotivně. Mnohému ze své rodiny se zpěčuji, ale levičáctví ne.

 

Řešíš s otcem své články?

Stává se, že se dost zásadně neshodneme, i když jsme z jednoho myšlenkového proudu. A samozřejmě z toho, že budu dělat s Jakubem Patočkou, nebyl nadšený vůbec. Teď mi ale připadá, že je za Deník Referendum rád.

 

"Noviny končí a vládnout budou weby ještě víc než dnes. Problém je v tom, že čtenářský zájem bude roztříštěný mezi různé weby. Člověk si přečte článek tuhle, článek támhle a nebude tušit v jakém kontextu." (Foto Tomáš Tožička)

 

Vrátím se ještě k levicovým médiím. Jejich problém je nedostatek peněz. Nebylo by třeba řešení, tak jako za první republiky, vytvořit nějaké stranické médium ČSSD?

To je překonaný koncept. Neumím si to vůbec představit. Deník Referendum je často spojovaný s ČSSD, i když se snažíme jít od nějakého křesťanského středu až po komunisty. A třeba já ani nejsem voličkou sociální demokracie. Sociální demokraté nás často berou za své, ale tady vidím jistý kámen úrazu. Vůbec nevítají, že se jimi zabýváme kriticky. Nechápou, že když je nepovažujeme automaticky za zlo, tak je můžeme i kritizovat a že je to pro ně přece dobré.

 

Poslední velké téma, které jsi zpracovávala, byl příběh Zdeňka Bakaly.

Chtěli jsme pokrýt sérií článků Bakalu a Babiše. Ministra financí si vzala na starost kolegyně, jejíž některé články už vyšly a další brzy začnou vycházet a já si vybrala Bakalu. Důvodem je mimo jiné to, že se věnuji sociálním tématům a byty, které Bakalovi prakticky spadly do klína, jsou sociální téma. V Praze se obecně ví akorát to, že tady financuje nějaké neziskové aktivity a tam na Ostravsku má nějaké byty. Jezdila jsem tam půl roku do lepších i horších čtvrtí a hned ze začátku mě zarážela ta neuvěřitelná míra nasranosti vůči němu. A to slovo prostě musím použít. Zdeněk Bakala je tam symbolem toho nejhoršího, co se tu po revoluci objevilo. Česká média o tom ale moc nepíší, respektive mi ten obraz, který podávají, nepřijde úplný a pravdivý.

 

Čím to? Myslíš, že se třeba novináři bojí psát o jednom z majitelů médií negativně, kdyby náhodou přišli u jednoho o práci, aby neměli vroubek u toho druhého?

To jsi řekl ty. Jednání člověka bývá motivováno více faktory. Říct, že existenční strach je jediné, co ovlivňuje novináře, si nedovolím, protože to je nepřípustná redukce. Ale určitě to nějakou roli hraje. Novináři hodně fluktuují v rámci pár deníků tam a zpátky, takže když máš problém s Babišem, můžeš jít k Bakalovi. No a když jsi u Babiše a kritizuješ Bakalu a u Babiše už tě nechtějí, jsi v háji. A naopak.

 

Téma nových majitelů českých médií nás bude provázet ještě spousty let. Minimálně to vedlo ke vzniku nových mediálních projektů. První se s tím potýkal právě Respekt, který to vyřešil tak, že se rozhodl o svém majiteli nepsat.

Ve své době to bylo podle mě dobré rozhodnutí a chápu i to, že se rozhodli to teď změnit. Nejde majitele novin pomíjet, pokud je politik nebo výrazně ekonomicky ovlivňuje, často negativně, život tisíců lidí. Takže Respekt by neměl mlčet o Bakalovi, stejně jako by Mf DNES neměla mlčet o Babišovi. Jenže v praxi je myslím nad lidské síly psát skutečně kriticky o vlastním majiteli. Jak z toho ven ale nevím. Jedině snad změnou struktury médií, kdy vzniknou družstevní média a čtenáři si je budou financovat.

 

Jaká byla reakce na tvou sérii „bakalovských“ článků?

Na ty předtím ze strany novinářů nic moc, i když mi hodně jiných lidí psalo, překvapivě většinou pochvalně. Až když došlo na text týkající se médií a mediálního ticha kolem Bakaly, mi Jindřich Šídlo napsal posměšný příspěvek, že jsem Bakalou posedlá a proč se víc nevěnujeme Sobotkově roli v privatizaci OKD. Já bych se jí klidně věnovala, ale nemám žádné důkazy, že v tom byl osobně namočený. Ale já tu Šídlovu reakci vlastně chápu, on patří k lidem, co Bakalu měli rádi dávno předtím, než koupil Respekt a později i další média. Takže se právem cítí uražený.

 

"A třeba já ani nejsem voličkou sociální demokracie. Sociální demokraté nás často berou za své, ale tady vidím jistý kámen úrazu. Vůbec nevítají, že se jimi zabýváme kriticky." Na snímku s bývalým premiérem Vladimírem Špidlou. (Foto Vojtěch Srnka)

 

Jak vidíš budoucnost českých médií?

Asi jako všichni. Noviny končí a vládnout budou weby ještě víc než dnes. Problém je v tom, že čtenářský zájem bude roztříštěný mezi různé weby. Člověk si přečte článek tuhle, článek támhle a nebude tušit v jakém kontextu. Smíchá seriózní zpravodajství s bulvárem nebo účelovou propagandou a bude se složitěji orientovat ve světě. Je to škoda. Když si dnes třeba koupím Lidové noviny, tak i když mě štvou a rozčilují, tak pořád dostávám nějaký ucelený pohled na svět, který si ale já osobně vyfiltruji trošku jinou optikou. Mimochodem, fascinuje mě, jak třeba na komentářové stránce jsou Lidovky velmi otevřené různým názorům.

Podstatné ale je, že dostávám ucelený pohled na svět a vím, co si mám myslet o zdroji. Když si zprávy lidé smíchají z různých nekonzistentních střípků na webu, nebude to dobré. Už jenom pro ně a jejich orientaci ve světě.

A mám taky otázku, když jsem jich sama tolik zodpověděla: Ty jsi pracoval v různých médiích, takže víš lépe než já, jak to tam chodí. Máš pocit, že existuje v redakcích českých médií něco jako autocenzura?

 

No, umím si si představit, že jsou lidé jako třeba Petr Kamberský a další, kteří pracují jak pro Bakalu, tak pro Babiše a umí se do nich bez problémů z ostra trefit. U spousty novinářů ale autocenzura fungovat zákonitě musí. Ten pocit, „co kdybych napsal něco, co se majiteli nebude líbit a on to řekne šéfovi“, má určitě dost lidí v hlavě, byť jen podvědomě. Tohle se nikdy nevyřeší, ať děláš pro Bakalu, Babiše nebo třeba Balšínka. Mimochodem, u Patočky tímhle netrpíte?

 

Ale jistě, že ano. Jakub má tři témata, ve kterých se sám označuje za nesmiřitelného. Přístup k jaderné energetice, k vyhnání Němců a to třetí téma se mi teď nějak nevybavuje. Možná to je jeho kritický pohled na Stranu zelených, nebo jeho přesvědčení, že se v izraelsko-palestinském konfliktu nelze postavit na žádnou stranu, nebo ještě něco jiného, teď fakt už nevím. Osobně mám konkrétně problém s tím tzv. odsunem a jeho hájením z národoveckých pozic. To ale neznamená, že u nás nemůže vůbec nikdy vyjít text, který by šel proti jeho pohledu, to jde snadno ověřit googlením. Beztak to není on, kdo čte všechny texty a vkládá. Názorové texty reálně vybírá a edituje většinou vedoucí rubriky názory, který to konzultuje s někým dalším, jen pokud má nějakou pochybnost. Občas je ale po zveřejnění nějakého takového textu v redakci trochu dusno. Kdybych s ním však na toto téma polemizovala ve svém sloupku, nebyl by to v žádném případě problém, nemusela bych se bát, že mi zakáže to zveřejnit. Jakub je taky členem ČSSD, ale v kritice sociální demokracie nás dost nadšeně podporuje. A nejdůležitější asi je, že se ve většině témat v zásadě shodneme a v některých jsem to dokonce já, kdo určuje, jaká bude linie našich novin, protože se tím tématem zabývám a šéfredaktor uznává mou odbornost. Takže když si to srovnám s omezeními, která by mě čekala jinde, mám jasno: neměnila bych, ani kdyby mi někdo nabídl hodně peněz.

 

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.