27.09.2016, 08:51

Ivan Brezina: Jediný férový přístup k novinařině je otevřeně přiznat, na jaké straně stojím

Ivan Brezina: Jediný férový přístup k novinařině je otevřeně přiznat, na jaké straně stojím

Patří mezi legendy polistopadové české žurnalistiky. Cestovatel, spisovatel a ostrý glosátor dnes stojí na rozcestí – stejně jako celá česká žurnalistika. Přemýšlí, že z ní odejde.

 

Jsi jedním z kmenových autorů webu G.cz, jehož čísla nejsou vůbec špatná. Jenom včera skoro sto tisíc přečtených stránek…

Géčku se celkem daří. Funguje nám sdílení přes sociální sítě, což je dnes asi největší generátor návštěvnosti webů. Podle čísel z NetMonitoru míváme větší čtenost než třeba Reflex.cz. 

 

Za G.cz stojí doménový čaroděj Jan Barta. Jaký je vlastně jako vydavatel? 

Vlastně ho vůbec neznám. Potkal jsem ho snad jen jednou, ale pokud jde o obsah, nikdy nám do ničeho nemluvil. Jako investora ho zajímají jen finanční výsledky a tečka. Jeho poselství zní: “Dělejte si, co chcete. Důležité jen je, abyste vydělávali peníze.” Takový přístup mi přijde ideální, protože svoboda je pro mě jako pro novináře základem.

 

S čím máte na webu největší úspěch?

Většinou s články, které se formou nadsázky dotýkají nějakého vážného problému. To je model psaní, který se nám osvědčil už v časopise Maxim. V roce 2003 jsme v tehdejším vydavatelství Hachette Filipacchi s Pavlem Vondráčkem dostali do ruky americký Maxim s tím, že budeme dělat jeho českou mutaci. Byl to konzervativní pánský magazín, který bral svět strašně vážně. Psalo se v něm třeba, že největším štěstím každého chlapa je mít Ferrari a po boku modelku. Říkali jsme si: “Hmm, my máme auta z bazaru a po boku stárnoucí manželky… Takhle nafoukaný časopis přece nemůžeme dělat!”
A aniž bychom to příliš promýšleli, původní koncept magazínu “úspěšného muže” jsme začali parodovat. Postupně se to ukázalo jako komerčně velmi úspěšný tah. Češi milují sebeironii, schopnost nebrat se vážně. A my začali v Maximu v tomto směru dělat šílené věci. Třeba jsme pořád slýchali, jak je v Česku všechno na hovno a jak jsme tu všichni až po krk ve sračkách. Řekli jsme si proto, že ukážeme, jaké to je v nich být doopravdy, nejen v přeneseném smyslu slova. Vzali jsme si pláštěnky a rozmetačem fekálií na sebe na poli nechali rozstřikovat sračky. V Maximu ale nešlo zdaleka jen o tyhle legrácky. Tiskli jsme i naprosto seriozní články, které inteligentní čtenáři i v tom mixu brali vážně. Čistě řemeslně byl ten časopis na špici. Formální zpracování témat bylo lepší, než třeba v Reflexu. Bavilo nás to, takže jsme si s tím velmi vyhráli a na výsledku to bylo vidět.

 

 


 

“Pánský magazín” nezní jako něco, co by měl brát člověk vážně.

Část mých názorových odpůrců mi “časopis s nahotinkou na obálce” občas předhazovala. Jako ekologický expert jsem totiž kromě práce v Maximu i přednášel na odborných konferencích třeba o globálním oteplování nebo o kůrovcové kalamitě na Šumavě. Prolínání těch dvou odlišných rovin mne odjakživa bavilo. Vážné téma se totiž dá v médiích podat i lehkou formou. Sebesložitější problém se pak stane zajímavým i pro čtenáře, které by jinak nudil. Dělali jsme to v Maximu a děláme to i teď na G.cz. Nedávno jsem třeba měl velký čtenářský úspěch s článkem, který byl postavený na vypůjčené rétorice odpůrců imigrantů. Psal jsem v něm ale o tom, že se do Prahy hrne děsivá imigrační vlna českých a moravských venkovanů, kteří se v metropoli odmítají integrovat. Pomaleji myslící čtenáře to naštvalo, protože tu zjevnou nadsázku vzali vážně. V komentářích pod článkem se venkované začali hádat s Pražáky a naopak. Inteligentní čtenáři si to ale užívali, protože chápali, že text má druhý plán.

 

Vrátím se ještě k té redakci Maximu, která se nakonec dost neslavně rozpadla.

Před třemi lety se nás vydavatel zbavil, což nechci hodnotit. Myslím ale, že to bylo zákonité – už proto, že jsme časopis dělali přes deset let. Printová média na tom nejsou dobře a my jsme se prostě vydavateli přestali vyplácet navzdory vysoké čtenosti. Nový vydavatel se zkrátka rozhodl ušetřit na nákladech. Mrzí mne to už proto, že v redakci byla skvělá parta, a to i profesně. V Maximu se sešli lidé s vysokoškolským vzděláním v nejrůznějších oborech, kteří se ale absolutně nebrali vážně. Ekolog, politolog, právník, filozof, anglista… To bylo myslím v českých médiích unikátní. Poetika časopisu ale dál žije třeba na zmíněném G.cz. Jde o schopnost dělat si srandu sám ze sebe a zároveň o odvahu nekompromisně, razantně a do hloubky psát o vážných věcech.

 

Novináři se ale obecně berou spíš vážně, ne?

Jak kdo, nedá se to zevšeobecňovat. Parlamentní zpravodaj se určitě musí brát vážně a chodit do redakce v saku. Na rozdíl od redaktorů Maxima na sebe nemůže nechat na poli stříkat sračky. Externě píšu i pro “vážné” vydavatelství Economia, kde se občas setkávám s posměšky, že chodím v kraťasech a s batůžkem. Chápu to – představ si redaktora Hospodářek, který by přišel na tiskovou konferenci s prezidentem Zemanem v mém oblíbeném tričku s nápisem “Zasraný komunisti, jděte už konečně do prdele!”. To by asi nedělalo dobrotu. Já na tiskovky nechodím, takže se jako novinář oblékám jak chci.

 

O tom, jak se dostat návaznou sítí autobusů a vlaků levně z Prahy do Dillí, jsme v roce 1995 s manželkou napsali prvního průvodce v češtině. Kniha Cesta na východ byl hit a po zemi do Asie se tenkrát podle ní rozjela spousta lidí. Dneska už to skoro nikdo nedělá.

 

V novinařině jsi od sametové revoluce…

Je to tak. Před listopadem 1989 jsem studoval přírodní vědy, které jsem si vybral proto, že byly nejméně prolezlé komunistickou ideologií. Novinařina se tehdy dělat nedala, tedy pokud člověk nechtěl být sám před sebou za režimního propagandistického prostituta. Můj spolužák z gymplu Pavel Žáček pak během revoluce založil Studentské listy, ve kterých jsem se ocitnul hned od začátku. Najednou to začalo mít smysl. Revoluce mě na přírodovědě zastihla ve čtvrťáku a novinařina mě naprosto pohltila. Ekologii jsem dostudoval jen tak tak, což mi ale zásadně pomáhá v práci. Novinář by neměl být diletant, který sice umí psát, ale ničemu nerozumí do hloubky. Měl by mít nějaké speciální vzdělání v konkrétním oboru – už proto, že to člověku dává jak vhled, tak i schopnost analýzy. S tímhle vědomím jsem ze Studentských listů přešel do Reflexu, což byl ale bohužel největší omyl mé kariéry.

 

Proč omyl?

Ten časopis se tvářil jako strašně pluralitní a názorově otevřený. Tvrdil o sobě, že je velmi svobodomyslný a že se v něm proto mohou objevovat nejrůznější pohledy na svět. Já v té době patřil k ostrým názorovým odpůrcům zelených nevládek. Z odborných pozic jsem v Reflexu odkrýval různé lži, které tehdy aktivisté šířili. Na jaře 2004 jsem se kvůli tomu dostal do sporu s tehdejším šéfem reportérů Tomášem Feřtekem, který se mi snažil zakázat do Reflexu psát. Proč? No protože byl lektorem Školy občanské iniciativy, pořádané Hnutím Duha. Takže pracoval pro skupinu, o které v Reflexu zároveň pozitivně psal. Byl to stejně krystalický střet zájmů, jako kdybych já v Reflexu pozitivně psal o Temelínu a zároveň potají pracoval pro ČEZ.
Feřtekova snaha o moje umlčení šla naprosto proti všem těm vznešeným principům, kterými se Reflex zaklínal. Tehdejšímu šéfredaktorovi Petru Bílkovi to bylo jedno a nevadilo to ani nikomu z tehdejších redaktorů. Nikdo z těch “svobodomyslných” novinářů neřešil, že Feřtek chce z “pluralitní” redakce vyštípat kolegu s jinými názory – a to jen v zájmu svých soukromých kšeftů se zelenými nevládkami.

A já si po skoro patnácti letech psaní pro Reflex uvědomil, že ten časopis je jen marketingová přetvářka. Pošlapával se v něm totiž základní princip profesní nezávislosti a všichni se tvářili, že se nic neděje. Abych s pokrytectvím celé tehdejší redakce nebyl spojován, spolupráci s Reflexem jsem ze své vlastní vůle ukončil. Okolnosti jsem pak podrobně popsal. “Názorově otevřený a politicky nekorektní” Reflex přelomu milénia považuju za největší mediální podfuk po roce 1989. Jeho dnešní podobu ale nehodnotím, protože ho už léta nečtu.

 

Paradoxně jsi to ale byl ty, kdo byl obviněn z korupce…

Jo, moje slavná kauza… S Milošem Zemanem jsem celá létě bydlel v jednom domě v ulici Na Výtoni. Z dětství si ho pamatuji jako divného pána, který ve výtahu neodpovídal na pozdrav. Když pak v 90. letech vstoupil do politiky, začal mít stihy, že po něm všichni jdou a že je celý svět spiknutí. V jednom článku jsem tehdy všechny ty jeho paranoidní excesy shrnul. V květnu 1999 pak tehdejší premiér Zeman obvinil tehdejšího ministra zahraničí Zielence, že podplácí novináře, aby o něm psali hezky. Kolegové na Zemana uhodili, kdo to je, a on plácl moje jméno. Za články o jaderné energetice jsem prý byl korumpován ČEZem. Zeman prostě rychle potřeboval někoho vytáhnout, a navíc na mě měl vztek vztek kvůli tomu starému článku, což mám potvrzeno od lidí z jeho tehdejšího okolí. Zkrátka mstivá povaha…

V té době jsem pracoval v Lidových novinách. Jejich tehdejší šéfredaktor Pavel Šafr mě z nich po Zemanově nařčení vyhodil. Ctil presumpci viny? Bál se Zemana? Dostal úkol vyhodit mě od tehdejšího německého vydavatele Lidovek? Nevím, ale bylo to prostě zbabělé a ušmudlané. V mých následných soudech se Zemanem se ale mezi kolegy vzedmula nebývalá vlna solidarity. Novináři Radko Kubičko, Ivan Lamper, Marek Švehla a Ondřej Neff na mou podporu založili konto Premiér, které mi pokrylo soudní výlohy. Jejich podpora mne dodnes hřeje u srdce. Všechny soudy sice od začátku říkaly, že jsem ČEZem korumpován nebyl, ale trvalo osm let, než byl Zeman odsouzen k omluvě. Takže mám doma oficiální papír od soudu s kulatým razítkem, na základě kterého můžu říct: “Prezident České republiky byl usvědčen jako lhář prolhaná.” Což je docela fajn pocit.

 

V mých následných soudech se Zemanem se ale mezi kolegy vzedmula nebývalá vlna solidarity. Novináři Radko Kubičko, Ivan Lamper, Marek Švehla a Ondřej Neff na mou podporu založili konto Premiér, které mi pokrylo soudní výlohy. Jejich podpora mne dodnes hřeje u srdce. Všechny soudy sice od začátku říkaly, že jsem ČEZem korumpován nebyl, ale trvalo osm let, než byl Zeman odsouzen k omluvě. 

 

Psaním o ekologii jinak, než to bylo tehdy běžné, jsi se v novinařině stal kontroverzní postavou…

O ekologii “zasvěceně” píše každý, kdo má díru v zadku. Všichni přece máme rádi vonící les, něžného kolouška Bambiho a povlávající barevné kvítí na palouku, že? Jenže příroda je mnohem složitější, než si laičtí novináři představují. Nechci se přeceňovat, ale jsem asi jediný publicista v Česku, který má v tomhle vědním oboru formální vzdělání. Díky tomu jsem si už v 90. letech všímal, jak laické ekologické iniciativy řadu zelených témat překrucují. Geneticky modifikované potraviny, globální oteplování, jaderná energetika… Stačilo jen trošku zašťourat v tiskových zprávách a mohl jsem ukázat, že nám aktivisté velmi často neříkají pravdu. S Umbertem Ecem jsem je často označoval za “prodavače Apokalypsy” a dělal si z nich legraci variací starého vtipu o advokátech: “Jak se pozná, že ekologista lže? Jeho rty se pohybují…”

 

Svým tehdejším postojem k životnímu prostředí ses vlastně stal představitelem dnešního mainstreamového pohledu na věc…

Ano, protože se postupně ukázalo, že většina z toho, co nám v 90. letech zelení aktivisté tvrdili, prostě není pravda. Pamatuješ třeba, jak Brontosaurus varoval, že nepřežijeme rok 2000? Že nás zadusí odpadky nebo sežehne globální oteplování? Jenže dnes žijeme ve světě, který je mnohem čistší než dřív. Na základě statistik a čísel to přesvědčivě doložil třeba Björn Lomborg v knize The Sceptical Environmentalist, která vyšla i v češtině. Lokální problémy jistě přetrvávají, ale zelené strašení prostě nevyšlo. Ekoaktivisté připomínají Svědky Jehovovy. Ti také údajný konec světa pořád odkládají a jsou kvůli tomu k smíchu. V 90. letech ale zelené řada mých kolegů brala vážně. Sympatizovali s nimi, nebo byli dokonce sami jedni z nich, jako třeba Feřtek. Proto jsem vždy trochu vyčuhoval.

 

To se děje v mnoha oblastech. Novináři se rádi nechají nadchnout a postaví se na stranu, o které věří, že bojuje za nějaké vyšší dobro.

Novináři jsou vždycky tak trochu aktivisté, ale měli by to otevřeně přiznat. V USA existuje odvětví zvané “advocacy journalism”. Novinář – advokát prostě otevřeně přiznává, že stojí na nějaké straně. V Česku se pořád všichni zaklínají “objektivní žurnalistikou”, ale to je nesmysl, ideologická fikce. I zpravodaj, který dá vyváženě hlas oběma stranám sporu, si přece vybírá, o jakém tématu bude psát a jaké pomine. Už ten výběr je neobjektivní. Koncept novináře jako advokáta, který bojuje za to, co považuje za správné, mi přijde mnohem férovější, než “objektivní” alibismus ve stylu “pět minut Židi, pět minut Hitler”. Osobně jsem vrcholně subjektivní a zaujatý a nijak se tím netajím. Píšu sice články podložené vědeckými studiemi, ale zároveň z toho většinou vyvozuji svůj jasný názor. To je, myslím, jediný férový přístup k novinařině: otevřeně přiznat, na jaké straně stojím a z jakých informací vycházím. Jenže v Česku se většina novinářů bojí mít názor. Chtějí být “objektivní”, což je podle mě jen jiný termín pro zbabělost ve stylu - “Já jen nezúčastněně popisuju realitu, ale osobně si o ní nic nemyslím.”

 

Díky mediální válce o Babiše se to snad nakonec takhle vyprofiluje, ne?

Dneska proti sobě stojí protibabišovské a probabišovské barikády a jen výjimečně něco mezi tím. Osobně je mi Babiš ukradený. Kritický názor na něj sice mám, ale nemyslím si, že je to ďábel, který zničí Česko. Kdybych se zapojil do některého z těch dvou táborů, vnitřně by mě to svazovalo. Za absurdní vrchol téhle “války” považuji tvrzení, že kdo dělá v Lidovkách nebo MF Dnes, píše jen to, co si přeje Babiš. Představa novináře jako otroka majitele listu je nesmysl. Jsem mimo média Mafry, takže nevidím do pozadí všeho, co v jejích novinách vyjde, ale že by to bylo všechno řízeno Agrofertem? Takhle přece média nefungují.

Pokusy o manipulaci obsahu na úrovni vydavatele ale určitě existují. Někdy v roce 1998 mi třeba do redakce Reflexu zavolal nějaký člověk, že prý je z jakési PR agentury, zastupující jeden velký průmyslový koncern. S vydavatelem se prý domluvili, že mám koordinovat pozitivní obraz onoho koncernu ve všech médiích vydávaných tehdejším Ringierem. Šel jsem za šéfredaktorem a odmítl se na tom podvodu podílet. Z PR agentury mi pak dali pokoj, ale za nějaký čas v Reflexu začaly vycházet články, které přesně odpovídaly zadání. Kolega, kterého nebudu jmenovat, prostě nabídku “PR kšeftíku” asi přijal. Tohle se v médiích čas od času jistě děje, ale že se by to v dnešních Babišových titulech stávalo častěji než dřív?

 

Zmizel porevoluční nimbus novinářů – hrdinů, kteří se prosekávají džunglí a píšou o svých úžasných dobrodružstvích. Je to dobře, protože člověk by měl vidět svět na vlastní oči. Ne si o něm číst.

 


Tvou doménou je i cestování a s tím spojená reportážní žurnalistika. V 90. letech, kdy jsi v médiích začínal, zažívala až neskutečnou popularitu. Jako mladí jsme ty články hltali a třeba cestovatelský časopis Koktejl tehdy měl obrovský náklad. Dnes už ale tenhle žánr jen přežívá…

Je tu Google Earth, takže se podíváš, kam chceš, aniž by ses zvedl od počítače. Přišly levné aerolinky umožňující dostat se za pár korun kamkoli po světě. Já kdysi jezdil do Indie po zemi, protože letenky byly až neuvěřitelné drahé. O tom, jak se dostat návaznou sítí autobusů a vlaků levně z Prahy do Dillí, jsme v roce 1995 s manželkou napsali prvního průvodce v češtině. Kniha Cesta na východ byl hit a po zemi do Asie se tenkrát podle ní rozjela spousta lidí. Dneska už to skoro nikdo nedělá. Zmizel porevoluční nimbus novinářů – hrdinů, kteří se prosekávají džunglí a píšou o svých úžasných dobrodružstvích. Je to dobře, protože člověk by měl vidět svět na vlastní oči. Ne si o něm číst. Cestovatelskou novinařinu zničilo i to, že o cestování začal psát kdekdo. Včetně turistů, kteří často nejen že psát vůbec neumějí, ale vyrážejí s cestovkami a v cizině se pak diví každé banalitě. Zápisky z cest už dnes mají smysl jen pokud si všímají něčeho opravdu originálního a přinášejí jiný pohled na věc. Mě třeba nejvíc zajímá, jak cestování proměňuje můj osobní pohled na realitu a co se mi díky tomu mění v hlavě. Píšu o tom knihu “Satori s Pepkem”.

 

Pohled na média pojďme shrnout poslední otázkou. Jak se změnili novináři od roku 1990?

Hodně, což má dvě roviny: lidskou a finanční. Po listopadu 1989 z médií odešli “slouhové režimu” a nahradili je idealisté. V 90. letech byla novinařina oborem, který člověka při rozumném objemu práce docela dobře uživil. Teď je to ale čím dál horší. Objem práce v médiích je pořád větší a platy jsou menší. Vydavatelé šíleně šetří, a na obsahu je to znát pořád víc. Už dávno nejde o kvalitu, ale o množství. Na hlubší ponor do tématu ani na idealismus není čas. Novináři musí chrlit jeden článek za druhým a pomalu už ani nestíhají přemýšlet, o čem a proč.

Být na volné noze už dneska nejde, protože externí honoráře jsou naprosto směšné. Pracuji pro řadu médií (namátkou třeba Outdoor, Travel Digest, Ego nebo Echo24), ale uživit se je stále těžší. Každý mě plácá po ramenou, jak prý píšu skvěle, ale nikdo mi za to nechce aspoň trochu důstojně zaplatit. A bude hůř. Print jde nevyhnutelně dolů, protože papír je stejně technologicky zastaralé médium, jako gramofonová deska. A web? Nikdo ještě bohužel nevymyslel, jak tam vydělávat dost peněz, aby si mohl vydavatel dovolit zaplatit kvalitní redaktory nezotročené vytvářením jednoho clickbaitu za druhým. Stojí mi novinařina ještě vůbec za to? Pomalu přemýšlím, jestli se nevrátit k vědě. Nebo se možná naučím žonglovat s pochodněmi, abych se místo médií uživil aspoň v cirkuse…

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.