08.02.2017, 07:48

„Inspirace pro články? Moje hádky na Facebooku,“ říká šéfredaktor Finmagu Michal Kašpárek

Online magazín o ekonomice a financích Finmag má od začátku roku nového šéfredaktora. Stal se jím publicista a novinář Michal Kašpárek.

„Inspirace pro články? Moje hádky na Facebooku,“ říká šéfredaktor Finmagu Michal Kašpárek
Zdroj: Ondřej Surý

Finmag se nikdy moc netajil se svou názorovou orientací.

Ono je trochu klišé o médiu říct, že je to magazín s názorem. Pro mě je ale Finmag médium, které bylo vždycky názorové, i když s důrazem na to, aby ty názory vycházely z dobře získaných a ověřitelných informací. Jsme médium, který tíhlo vždycky doprava - ale ve srovnání s podobnými českými weby to byla spíš laissez faire pravice než ta autoritářská, spíš protržní než Bůh-vlast-rodina.

Vždycky pro nás psalo hodně libertariánů, tu a tam anarchokapitalista. To znamená, že Finmag vždy hodně psal proti byrokracii, různým formám autorit a regulací, ale zároveň tam nikdy nikdo nikoho nepřesvědčoval o tom, že je chyba, že ženy získaly volební právo a že by se měly čluny s uprchlíky potápět už na moři... takže liberální pravice s občasnými, hlavně se to týká mě osobně, úskoky do liberálního středu nebo doleva.

 

Víte, kdo vás nejvíc čte?

Člověk mezi dvaceti a čtyřiceti lety, kterého zajímá, co je za rohem - to znamená dění v širších souvislostech. To platí jak u webu, tak u printu. Píšeme třeba o reformách, které probíhají v bývalých zemích třetího světa, o tom, co se děje v Asii, v Indii, v Číně.

 

Jako nový šéfredaktor asi máte nějaké plány kam Finmag posunout.

Jedna z představ, se kterými přicházíme, je ho ještě trochu víc otevřít světu. To znamená jednak nárazově přebírat články zahraničních komentátorů či blogerů, se kterými se dohodneme na podmínkách. Jednak domluvit trvalou spolupráci s několika lidmi, kteří o našich tématech píší třeba ze Západní Evropy nebo ze Slovenska.

 

Nějaká konkrétní jména?

První byl článek Tylera Cowena, který svolil s překladem jednoho textu ze svého blogu. Dává do trošku širších souvislostí Trumpův odpor k NATO nebo řekněme nelásku k NATO a připomíná, že ještě předtím to byl Schröder a řada lidí v západní Evropě, kteří byli mnohem víc ochotní jít na ruku Rusům než Trump. A od února přebíráme z agentury Project Syndicate pravidelné sloupky filozofa Petera Singera, propagátora co nejefektivnějšího konání dobra, ekonoma Daniho Rodrika, který zkoumá globalizaci, a statistika Bjørna Lomborga.

 

Finmag vydává společnost Partners, která se zabývá primárně finančním poradenstvím. Co jim přinášíte?

Zisk. Finmag vydělává jako web i jako časopis. Web je součástí reklamního balíčku s Peníze.cz, ale máme zájemce i o inzerci čistě na Finmagu. Časopis se uživí z inzerce, předplatné je bonus a pozitivní zpětná vazba od čtenářů. Momentálně vychází šest čísel ročně, rádi bychom časem viděli víc.

A určitě jim přinášíme i dobré jméno. Pod jejich značkou vzniká obsah, který je na české poměry podle mě velmi kvalitní.

 

Jak vůbec vnímáte média vlastněná firmou, která svůj primární byznys zaměřuje mimo tvorbu obsahu?

Já jsem vždycky o oligarchizaci médií psal jako o problému a to nejenom kvůli tomu, že mohou existovat tlaky na samotný obsah. Upřímně - nemám v ruce žádný důkaz, který bych tady položil na stůl a dokázal, že ten tlak ve velkých vydavatelských domech existuje. Existovat ale může a to je problém sám o sobě. Druhá věc je, že pokud se z nějakého modelu vlastnictví médií stane model převažující, a to si myslím, že se v Česku děje, tak to nutně znamená, že ubude pestrost perspektiv.
Upřímně jako člověk, kterému přeci jen nevoní revoluční nápady, jako je vyvlastňování a znárodňování moc nevím, co dělat jiného, než držet si silná a nezávislá veřejnoprávní média. Koneckonců, dovedu si představit různé veřejné fondy, které by živily víc podobných médií jako je Český rozhlas a Česká televize. Přináší to samozřejmě také formy závislosti. V něčem může být přímá, že si úředníci vyberou, co se jim líbí, v něčem může být nepřímá, že člověk, který dostává takovou formu podpory, třeba nemá důvod kritizovat tenhle model a vyhýbá se některým tématům, která s tím souvisí. Ale podle mě to je všechno v pořádku do chvíle, dokud tu existuje pestrost a těch modelů existuje vedle sebe zároveň víc.

V jádru ale to, co mi vadí, není, že by snad někdo hodně bohatý vlastnil nějaké médium a navíc je to člověk s politickými ambicemi. To co mě znepokojuje, je, že tenhle model začíná opravdu převažovat. Pak mohou borci z Penty o nákupu Vltava-Labe-Press (dnes Vltava-Labe-Média) mluvit jako o pořízení atomového kufříku... 

 

Mluvili jsme o médiích sponzorovaných velkým kapitálem i o médiích veřejnoprávních. Existuje nějaká třetí udržitelná cesta, třeba crowdsourcing? Nebo jsou pokusy posledních let a takto tvořené weby jenom výstřelek?

Tak náhodný výstřelek to určitě není, protože samotný princip předplatného je vlastně crowdsourcování, jenom se tomu tak těch stopadesát nebo kolik let neříkalo. Zároveň posledních patnáct let si víc a víc zvykáme, že obsah je buď zadarmo, nebo velice levně, pokud jde o seriály a o hudbu. A nemyslím si, že by byla pro rozhodující množství lidí atraktivní představa, že utrácí za časopisy a za noviny tolik, co třeba na začátku devadesátých let, když podobně kvalitní obsah mají na internetu zadarmo.

 

Trendovým slovem internetové žurnalistiky je dnes „doba postfaktická“. Jaký má pro vás tenhle fenomén obsah?

Předně já si nemyslím, že by ta doba postfaktická nějak přišla ze dne na den a že by to byl trend, který začal loni. U hodně témat, která se řešila v posledních patnácti letech, se dá s odstupem času poměrně bezpečně říct, že skutečnost byla trošku jiná, než jak si myslela hodně výrazná část novinářů, komentátorů a nakonec i lidí.

Jeden z příkladů, který mě napadá, je údajná nezbytnost škrtů a úsporných opatření, což byla velmi populární myšlenka někdy mezi lety 2007 a 2010. Nejít řeckou cestou, seškrtat všechno, co jde seškrtat, vyrovnaný rozpočet za každou cenu. Tenhle pohled byl podpořený řadou zpráv o absurdní štědrosti řeckého sociálního státu, které předjímaly osnovu šokujících zpráv o uprchlících: o vyčůranosti jednotlivců referovaly jako o normě a úplně pomíjely tragický kontext. S postupem času se navíc ukazuje, že ten keynesiánský přístup, který velí do ekonomiky v krizi napumpovat peníze a zároveň třeba nezvedat daně a neškrtit spotřebu je pro podobné situace podle mě asi životaschopnější. Rozhodně můžeme říct, že ta politika škrtů a úspor není dogma, které by zafungovalo vždycky a všude a bylo jediné rozumné tak, jak se o něm tehdy mluvilo jako o jasné věci.

Je tedy podle mě jediná cesta, jak se z pozice novináře dá bojovat se smyšlenými zprávami. Stejný princip funguje už desítky nebo stovky let: Zjišťovat, na základě čeho vím věci, které vím, a všechno podrobovat kritickému zkoumání.

 

Pokud nepřišla postfaktická doba ze dne na den, byl rok 2016 něčím přelomový?

Loni se o tom začalo víc mluvit kvůli odhalením okolo ruských trollích farem a podobně. Tenhle trend je tady znát, ale zdá se mi, že hodně lidí zavírá oči před tím, že tu projevy řekněme ignorance k faktům byly vždycky. Stejně tak spousta mých známých, kteří se pohoršují nad tím, že lidé jsou hloupí a sdílí každou blbost z Aeronetu, kterou vidí, jakmile jim něco potvrzuje jejich předsudky, nechovají se o moc jinak – kopírují třeba jako zběsilí fotky toho, jak moc velký dav měl na inauguraci Trump a jak velký Obama. Kromě toho, že ta velikost davu nic moc neznamená, tak bychom taky museli vědět, jaké bylo počasí, kdy ty fotky byly pořízeny, jestli jedna není z rána, druhá z té dvanácté hodiny, kdy ten obřad vrcholí a podobně. A důležité je taky myslet na to, že Washington je obývaný spíš voliči demokratů, kteří se spíš šli rádi podívat na Obamu a neměli chuť dělat zase křoví Trumpovi.

 

Dalo by se to shrnout tak, že doba postfaktická je věc, která organicky vyrostla z něčeho, co bylo, a není to žádný přelom?

Já určitě nechci zlehčovat roli ruské propagandy v šíření řekněme protiliberálních a protizápadních názorů. Vždycky ale zbystřím, když hodně lidí kolem mě náhodou má nějaké hrozně jednoduché vysvětlení procesů, které se dějí. A když čtu o fake news, cítím podobnou náladu, jako jsem cítil třeba před volbami v roce 2010 nebo před prezidentskými volbami. Nemusíme se zabývat tím, proč ta druhá strana chce to, co chce, stačí nám vysvětlení, že je prostě hloupá, nevzdělaná, omezená a naletí všemu na internetu. Jednak ty sklony k tomu naletět věcem na internetu nebo být nekritický k tomu, co potvrzuje moje předsudky, máme všichni, i já samozřejmě. Tomu se bohužel nedá úplně vyhnout a je dobré si to hlídat a nezapomínat. A jednak to trochu odtlačuje někam do pozadí debatu o tom, že tady probíhá nějaká, můžeme říct třeba konzervativní revoluce nebo že je populární nacionalismus, což jsou hodnoty, se kterými já dost výrazně nesouhlasím. Ale zároveň jsou to hodnoty, které jsou legitimní a nemusíte být hlupák zmanipulovaný ruskou propagandou, abyste s nimi souzněl, aby pro vás byly důležité.

 

Čtete po delší době svoje texty?

Tak jednou, dvakrát do roka si udělám odpoledne, kdy si pustím svoje záznamy na youtube, googluju si svoje jméno, koukám se třeba do komentářů, který jsou ne na Finmagu pod články, ale na iDNESu pod články, které se mě nějak dotýkají, a dělám si takový půlden totální hanby a zoufalství. Hrozně nerad poslouchám svůj hlas a hrozně nerad vidím svůj obličej, ještě když se to spojí, když někde mluvím, tak je to pro mě nepříjemné i fyzicky. Ale stejně jako si závodnici po formulích pouští záznamy, tak já se snažím takhle posouvat dál. Najít místa ke zlepšení.

 

Vy jako komentátor produkujete kolik... jeden komentář týdně?

Přesně tak. Plus jednu recenzi knihy nebo filmu.

 

Kolik času trávíte rešeršemi?

To záleží. Nikdy na komentáři nepracuju méně než půl dne, většinou celý den. Ty komentáře vychází vždycky v pátek a je skvělé, že se nemusím nutně věnovat věcem, které se staly ve čtvrtek. Často se k něčemu vrátím třeba po týdnu, o čem už se psalo, takže tím získávám odstup, který bych neměl v denním provozu. Mám ten luxus, že všechny články, co napíši, si můžu pročíst druhý den ráno s čistou hlavou před tím, než je posílám editorovi.

A upřímně jestli jsem v něčem dobrý, tak to není podle mě samotné psaní, ale mazání toho, co mi přijde špatné. Ať už u svých vlastních textů, nebo u textů někoho jiného. To je to, co by prospělo celé české žurnalistice. Kdyby tady byly kapacity na to, aby si novináři a hlavně publicisté mohli druhý den sednout k tomu, co napsali, v klidu si to projít a dvakrát třikrát se zeptat: do háje, jak jsem přišel na tohle? To přece není informace, to je argumentační faul.

 

Jak si vybíráte témata?

Většinou když už se s někým o něčem hádám na Facebooku dost dlouho, tak mě napadne, že je chyba psát to někomu na stěnu a že už to rovnou poslepuji do nějakýho komentáře, který vyjde jako samostatný článek. Když nad něčím takhle trávím druhou půlhodinu, tak si říkám, že je to škoda, že bych třeba radši mohl být se synem a z tohohle si udělat práci. Tak určitě tím zdrojem inspirace je Facebook. Zároveň to médium má výhodu, že se dají filtrovat kvalitní lidé, kteří se tam kvalitně hádají, a já už k tomu jen přijdu, udělám takovou syntézu a jako rabín řeknu: Vy máte pravdu, vy máte taky pravdu, ještě bych dodal toto a ten článek se pak napíše docela sám. Takže většinu týdnů to funguje takhle: z nějakých normálních diskuzí to přeroste do toho, že napíšu text.

Cookies

Na našich stránkách využíváme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce.