10.04.2018, 09:10

Tomáš Cikrt: Nepřesvědčíte někoho, kdo má alternativu jako víru. Kvůli lidem, kteří hledají informace, ale má smysl se snažit

Tomáš Cikrt má za sebou bohatou kariéru - byl šéfredaktorem Zdravotnických novin, působil jako tiskový mluvčí ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. V současné době bojuje jako šéfredaktor Zdravotnického deníku proti mýtům a dezinformacím, které se týkají nejen medicíny, ale i zdravotnictví. Jakou roli hrají média ve snaze o etablování čínské medicíny v Česku? Má smysl vyvracet mýty? A proč už se nedá dělat legrace jako dřív, o tom všem jsme mluvili v našem rozhovoru.

Tomáš Cikrt: Nepřesvědčíte někoho, kdo má alternativu jako víru. Kvůli lidem, kteří hledají informace, ale má smysl se snažit
Zdroj: Martina Besedová

Kdo jsou vaši čtenáři, na koho Zdravotnický deník cílí?

Naším hlavním záměrem je cílit na odborníky ve zdravotnictví, zejména na ty, kteří se zabývají managementem ať už nemocnic nebo ambulantní péče. Potom také na úřady – krajské a státní, které mají co do činění se zdravotnictvím. Máme ambici oslovovat i pomezí mezi odbornou a laickou veřejností, kde se střetávají nejen názory, ale také mýty. Snažíme se uvádět věci na pravou míru, protože ve zdravotnictví je mýtů strašně moc jak mezi laiky, tak mezi odborníky. A netýkají se jen léčby nemocí, ale i fungování zdravotnictví, kterému lidé moc nerozumějí, a to často ani samotní zdravotníci.

Jak se vám daří dostat ke své cílové skupině a jak funguje zpětná vazba?

Mediální trh je přehuštěný, ale naše cílová skupina, řekněme to tvrdé jádro, což jsou lidé, kteří ve zdravotnictví něco rozhodují a mění, tak ti nás čtou pečlivě a pozorně. Z reakcí vím hned, že se jim něco třeba nelíbí.

Pro nás je také důležitým měřítkem, jestli jsme citováni. Bohužel v českém prostředí se hodně kradou nápady a i články, takže to je trochu problém. Nicméně i tak k těm citacím dochází. Čas od času jsme citováni, občas nás pozvou do televize. Celkově se nám daří být, jak říkají Slováci, „mienkotvorný“, ani nevím, jaký je pro to hezký český výraz.

Máte s někým konkrétním špatnou zkušenost, nebo je to spíš náhodná záležitost?

Je to náhodné. Řekněme, že člověk očekává u agenturního zpravodajství citaci, a někdy tam je, někdy ne. A někdy vidím, že se nechají inspirovat a klidně za dva dny vydají stejnou zprávu, jakože se na to někde zeptali a ověřili, ale jak na ten nápad přišli, už neprozradí.

Mluvil jste o tom, že mýty přetrvávají i mezi odborníky. Jaké to jsou mýty?

Mýtus třeba je, že očkování způsobuje autismus. Nebo se třeba odborníci věnují něčemu, co nazývají terapie, a přitom to nemá žádný medicinský důkaz. Nejrozšířenějším mýtem je homeopatie, kterou u nás provozuje několik tisíc lékařů a farmaceutů, přestože zejména v posledních letech přibývají důkazy, že nemá žádnou klinickou účinnost. O tom, že nemá ani žádný teoretický vědecký základ, není sporu mnoho let. Výmysly o nějakých energiích a informacích provázejí každou šarlatánskou metodu. Bohužel mezi lékaři vidíme i metody, jejichž hodnověrnost nelze na první pohled hned odhalit nebo to nelze udělat tak snadno jako u homeopatie. Stojí za nimi třeba i některé lékařské kapacity, ale ve skutečnosti to je zase jenom podvod.

A proč si myslíte, že odborníci těmto mýtům, i když jsou vědecky vyvrácené, stále podléhají?

Část z nich není dostatečně vzdělána. Zní to hloupě, protože absolvovali univerzitu a medicína je vědecká disciplína, ale nedávali pozor nebo je to dobře jejich učitelé nenaučili. Přikládám to i tomu, že speciálně u mediků není úplně dost hodin věnováno experimentům a základům vědy.

Druhá věc je, že péče o zdraví je oblast, kde se vám nemůže stoprocentně všechno podařit. Mnoho nemocí ještě moderní medicína neumí léčit a zdravotničtí pracovníci jsou vystaveni tlaku veřejnosti, aby i tam, kde to nedovedou, něco udělali. Proto se někdy i oni utíkají k nějaké alternativě, která lidi pohladí a potěší. A ty doktory nakonec taky, protože ze všech spadne stres. Blbé je, když se sami lékaři stanou hlasateli toho zdůvodnění, té omáčky, která se tváří jako vědecká, a ve skutečnosti jsou to bláboly.

No a pak, bohužel, určitá skupina zdravotníků z toho má byznys, peníze a ne malé částky.

Jakou roli vůbec hrají média ve snaze o etablování čínské medicíny v Česku?

Patřím k těm, kteří si myslí, že média jsou spíše zrcadlo než samostatný tvůrce reality. Když jsem byl na ministerstvu, štvala mě spousta věcí a lidi z ministerstva vždycky říkali: „Ti novináři jsou zaplacení.“ Já jsem tehdy namítal, že jsou nanejvýš hloupí. Nevylučuji, že je někdo i zaplacený, ale to je spíše výjimka. Myslím si, že v oblasti zdraví a zdravotnictví novináři spíš zjišťují, co se děje, občas je někdo aktivně osloví, oni to pak přenášejí dál a vkládají do článků svůj pohled na svět. A takzvaná čínská medicína je ohromně lákavá a tajemná. Jejímu kouzlu podlehli už američtí novináři v 70. letech. Lidé si do ní zhmotňují touhu po trošku lidštějším léčení, protože naše západní medicína je tak vyspělá, že jede jako pásová výroba, a nemá tolik prostoru na komunikaci. To je jeden, asi hlavní důvod, proč se daří alternativní medicíně. Není prostor si popovídat s pacientem. Komunikace by vyřešila devadesát procent problémů.

My jsme se tématu čínské medicíny dříve dost věnovali, ale teď už ani moc nemusíme, protože mediální scéna pochopila, o co jde, a reflektuje to. Nás těší, když můžeme vykopnout do veřejného prostoru téma, dát mu tu základní odbornou linku, jak jej chápat, a pak už je téma dobře podchyceno, což zpětně pozitivně dopadá do zdravotnictví.

Jak se změnila zdravotnická novinařina od doby, kdy jste dělal šéfredaktora ve Zdravotnických novinách?

Začínal jsem, pokud se nepletu, v devadesátém čtvrtém roce. A od té doby v oblasti specializovaných médií vznikla konkurence. Když jsem začínal, tak byly na trhu jedny Zdravotnické noviny – takže inzerenti se hrnuli, čtenáři byli jistota. Navíc noviny navazovaly na odborovou tradici, takže nás odbory odebíraly. Byly to zlaté časy, v redakci nás byla spousta a majitel to všechno utáhl. Takže se prostě udělaly noviny a odpoledne se šlo do hospody; byla to odpočinková, příjemná práce. Postupně rostla konkurence, zahušťoval se trh a zároveň začali vydavatelé šetřit a snižovat počty lidí.

Na trhu se objevil Medical Tribune, který tehdy přitáhl z ciziny Jaroslav Hořejší. Pak vznikly také konkurenční Zdravotnické noviny, protože tam došlo ke sporu o známku, a dneska těch titulů je ještě víc. Přibývají i ryze internetové projekty. A navíc si ještě velká vydavatelství začala více hledět svých zdravotních rubrik. Naštěstí je to pořád nedoceněná oblast.

Kdo jsou vaši redaktoři?

Novináři i zdravotníci. Ve zdravotnictví je strašně málo novinářů, kteří tomu aspoň trošku rozumí. Na západě existuje dokonce profese – medical journalist. Velmi často to jsou zdravotníci, kteří se naučili býti žurnalisty, a sem tam je to žurnalista, který se tak dovzdělal, že je schopen o zdraví fundovaně psát. Jenomže my jsme tady malý trh.

A třeba zdravotní sestry pro vás také píšou?

Nejsou mezi pravidelnými přispěvateli, ale také pro nás píšou. Sestry jsou ale vděčná čtenářská skupina a když zabrnkáme na téma platu, vzdělávání, tak začnou takové téma sdílet, což je pro nás velice cenné, protože pak se o něm začne diskutovat. Na Facebooku sestry diskutují velice k věci a otevírají nové náměty, které jsou pro nás inspirací, jak pokračovat dál.

A kolik pro vás zhruba pracuje redaktorů?

Já bych to definoval takhle: máme deset lidí, kteří k nám pravidelně píšou. Mezi nimi je užší skupina nejpilnějších redaktorů. Především moje dvě nejbližší kolegyně. Míša Koubová, která píše velice chytré články a je to asi nejpracovitější novinář, jakého znám, a Ludmila Hamplová, která přináší originální témata a srdnatě bojuje proti mýtům zejména kolem očkování. V podstatě nahrazujeme stát, který se vůbec nevěnuje nějaké edukaci nebo šíření racionálních informací o základních věcech nejen kolem očkování, ale obecně nějakému racionálnímu zdravotnímu povědomí…

Proč si myslíte, že se tomu stát nevěnuje?

Protože se přežily způsoby komunikace z dob komunismu, jsou tam stále titíž lidé, kteří se nenaučili s veřejností komunikovat v éře sociálních sítí a internetu. V Česku máme třeba klíčovou instituci, kterou teď kritizujeme dost pravidelně - Státní zdravotní ústav - který to má v náplni práce, a nedělá skoro nic.

Na scéně vyvracení mýtů jste jednoznačně nejvýraznější; proč si myslíte, že se tím ostatní weby, časopisy a média podobně zaměřená na zdravotnictví, nezabývají?

Myslím si, že hlavním důvodem je, že u nich inzerují alternativní firmy, které nabízejí různé alternativní směry a zboží. Dalším důvodem je, že v těch médiích pracují lidé, kteří nemají potřebné znalosti a klidně vám řeknou, že věda ještě neví všechno. Na tohle vždycky říkám: „Ale věda moc dobře ví, co je podfuk.“ Neví všechno, samozřejmě, ale ví určitě, co je špatně...

Takže vám to přijde prostě jako alibismus?

Ano. Nebo nevzdělanost nebo u některých portálů bych našel i obchodní záměr...

Daří se vám vaše snahy o vyvracení mýtů; má to nějaký dopad do veřejného prostoru, nebo jsou někteří lidé příliš zatvrzelí a přesvědčení o tom, že očkování je od základu špatně a dítě odejde s autismem?

Vím, že nepřesvědčíme ty, pro které je to víra, víra v alternativu. Ale můžeme ovlivnit ty, kteří hledají. Informace se snaží najít nejen rodiče, ale i politici, kolegové novináři, a dokonce i zdravotníci. Prim hrají samozřejmě maminky, které mají malé děti a teď se na ně valí obrovské množství informací. Ony chtějí dát svému potomkovi jen to nejlepší a jsou logicky ostražité i k vědeckým důkazům, protože v mediálním prostoru jsou tyto důkazy zpochybňovány. Zejména kvůli těm maminkám má smysl vyvracet mýty, protože část z nich je možné racionálními argumenty přesvědčit. Samozřejmě stát by měl nejen racionálně argumentovat, ale měl by i dělat kampaně, zahrát také na emoce a taky na peněženky. V Austrálii měli třeba kampaň ve stylu „Když se nenaočkuješ, nedostaneš sociální dávky“, v angličtině to zní úderně a jednoduše: „No Jab, No Pay“.

Jestliže vyžaduju něco od státu, třeba nějakou podporu, tak musím mít i nějakou odpovědnost a celý příběh očkování je o spoluodpovědnosti za ostatní. Možná že tohle je ten aspekt, který kdyby stát víc zdůraznil, tak by to mohlo fungovat. Protože řešení všech těch následků stojí stát a zdravotní pojišťovny zase jenom peníze.

Nechybí vám na Zdravotnickém deníku legrace? Vzpomínám si, že jste dřív dělal Cikrtoviny nebo komiks o zdravotnictví?

Chybí, musím se přemáhat, tvářit důstojně a to není moje pravá podstata. Ale myslím si, že ta naše cílová skupina na humor moc není... Zvlášť když žijeme v době, kdy kolem nás lítá tolik falešných zpráv, že někteří začínají věřit i legracím. Naposledy se mi to stalo na Apríla, kdy jsem zveřejnil - podle mne na první pohled zřejmou - fabulaci, že jsem se stal mluvčím ministra zdravotnictví Vojtěcha Adama, který je tam za hnutí ANO. Dostal jsem množství gratulací a byl jsem také mnohokrát proklet jako zrádce a prospěchář. Na chvilku se zarazil asi úplně každý, mnozí ale můj apríl neprohlédli do dneška a já si uvědomil, že už nelze špásovat jako kdysi. Žijeme v době, kdy se stírá rozdíl mezi pravdou a lží a končí legrace. Občas něco veselého tak trošku propašujeme skrze obrázky, když píšeme o mýtech. S kolegyní Míšou Koubovou děláme různé koláže. To je náš ventil, jak si můžeme trošku vyhrát a pobavit se.

Cookies

Na našich stránkách používáme cookies. Slouží ke zlepšení naší práce a vašeho zážitku při čtení Mediahub.cz. Bližší informace naleznete v Pravidlech používání cookies. Zpracování a správu cookies nastavíte přímo ve Vašem prohlížeči.